Michael Pettis poukazuje na článek, který pro Caixin píše Wu Ge. Tento hlavní ekonom společnosti Changjiang Securities tvrdí, že ekonomické dopady propadu čínského trhu s nemovitostmi byly částečně maskovány silnou poptávkou po čínském zboží v zahraničí. Minulý týden jsme se trochu dívali na vzájemnou provázanost toho, co se děje v hlavních světových ekonomikách. Dnes volné pokračování tématu právě v tomto směru.
Pan Pettis v souvislosti s uvedeným článkem na X připomíná, že v letech 2021-22 začal čínský sektor nemovitostí prudce klesat. Poté, co si předtím prošel obdobím silného růstu. „V jakékoli jiné ekonomice by takový kolaps znamenal mnohem nižší hospodářský růst, či dokonce recesi. K žádnému zpomalení tempa růstu HDP Číny však nedošlo“. Co bylo důvodem? Pan Wu naznačuje, že Čína dokázala přesunout náklady nesené zpomalením na trhu nemovitostí na své obchodní partnery. Pokles investic do nemovitostí byl totiž vyvážen prudkým nárůstem investic do výroby.
Ve výsledku tak v Číně nedošlo ke snížení celkových investic ani k poklesu tempa růstu HDP - investice do výroby totiž vyvážily pokles investic do nemovitostí. Pan Pettis dodává: Problém samozřejmě ale spočívá v tom, že čínští výrobci již dříve vyráběli více, než Čína dokázala absorbovat na svém domácím trhu. A proto mohl další nárůst výroby vyřešit pouze prudký nárůst čínského obchodního přebytku. Což může být přijatelné pro Čínu, ale ne pro její obchodní partnery. Přesněji řečeno země, které měly vyšší exporty absorbovat na svém domácím trhu. Pan Wu píše, že Čína může „externalizovat náklady spojené s útlumem realit pouze v případě, že zbytek světa absorbuje její obchodní přebytky“.
Já bych dodal, že v jádru jde o stále stejné téma: Země jako Čína chtějí udržet svůj růst a zaměstnanost, ale jejich domácí poptávka na to nestačí. Musí tak využít poptávku ze zahraničí – potřebují země jako Spojené státy, které mají naopak tendenci spotřebovávat více, než sami vyrobí (a vydělají). Mimo jiné to pak znamená, že první skupina na to té druhé musí půjčit – musí koupit aktiva (dluhopisy, akcie…) skupiny druhé. A minulý týden jsme poukazovali i na to, že ona tendence spotřebovávat/spořit je určována i tím, jak jsou kde rozdělovány a dotovány příjmy.
Uvědomovat si obě strany mince globálního toku zboží a úspor – propojenost půjčování (si) a obchodních bilancí, je docela důležité. Pokud totiž vnímáme jen jednu stranu mince, můžeme sklouznout k tvrzením ve stylu „Čína financuje Spojené státy“. To může budit dojem, že USA jsou na Číně závislé. Jenže ona závislost, či lépe řečeno propojenost, je oboustranná. Zrovna tak totiž můžeme říci, že Spojené státy půjčují Číně svou spotřebu. Nebo že Čína musí USA půjčovat na to, aby udržela svou zaměstnanost a přijatelná tempa růstu. Výše uvedené pak ukazuje vykreslenější obrázek v tom, jak tato její potřeba roste v případě, že vyčerpá jeden zdroj domácí poptávky. Zde konkrétně investiční výdaje do realit.
Jak z toho ven? Tomu jsme se už věnovali minulý týden. Dnes tedy jen shrnutí – na každý tanec je potřeba dvou a pokud se má jeho styl změnit, platí to také. Tj., své chování a ekonomické vzorce by musely měnit jak země přebytkové (exporty a úspory) tak země deficitní. A v jádru právě na rovině sklonu k úsporám a spotřebě. To může proběhnout hladce, postupně, bez velkých zlomů. Nebo s nimi. Každopádně „nápravnými“ mechanismy jsou a budou z mého pohledu tak jako tak ceny – zejména ceny (a tudíž výnosy) amerických vládních obligací, kurz dolaru a samozřejmě juanu.
Více z ekonomiky a trhů i na X: @JiriSoustruznik