Německý časopis Stern napsal, že německý ministr financí Hans Eichel a šéf Bundesbanky Axel Weber jednali o zprávě nazvané „Eurozóna - rostoucí obavy z prohlubování rozdílů ve vývoji inflace a růstu“ a řeč údajně přišla i na možnost rozpadu eurozóny. Oba aktéři informaci dementovali. Uvažuje Německo o návratu k markám, nebo jde jen o novinářskou kachnu? Pochybnosti do případu vnáší skutečnost, že se schůzky zúčastnil také ekonom investiční banky Morgan Stanley Joachim Fels.
Právě tento ekonom loni rozpoutal diskusi o možném rozpadu eurozóny, když vydal analýzu „Euro Wreckage?“ V ní píše, že finanční trhy by měly zohlednit riziko rozpadu eurozóny. Přetrvávající rozdíly mezi zeměmi eurozóny, degradace Paktu stability a růstu a hlasy volající po změně mandátu Evropské centrální banky týkajícího se primárně cenové stability jsou podle Else dostatečnými důvody k obavám o existenci eurozóny. Z důvodu politických a přímých ekonomických nákladů je sice podle něj rozpad eurozóny nepravděpodobný, argumentuje ovšem tím, že technicky a právně by mohlo jít o poměrně snadnou záležitost. Na jeho slova reagoval Robert Mundell. Ano, ten Mundell, který před šesti lety dostal Nobelovu cenu a kterého znáte z učebnic, kde bývá Mundell-Flemingův model. Znalejší si možná vzpomenou také na Mundell-Tobinův efekt. Robert Mundell je ovšem také autorem teorie optimálních měnových zón, zřejmě proto ho trochu provokativní analýza Morgan Stanley oslovila. Podle něj je pro země eurozóny udržení měnové unie existenční záležitostí a její rozpad je méně pravděpodobný než kolaps dolaru. Evropa podle něj při své integraci prokázala obdivuhodné socio-politické přizpůsobovací mechanismy. Psáno před rokem, před další skororecesí eurozóny a před ratifikací evropské ústavy …
Vznik eurozóny byl značně ovlivněn politickými faktory a z ekonomického hlediska patrně předstihl běh dějin evropské integrace. Eurozóna dodnes není dostatečně homogenním celkem. Stačí se podívat na Irsko a Řecko. Navíc nezbytným předpokladem stability eurozóny je dodržování rozpočtové disciplíny a pružně fungující trhy práce. S obojím má většina zemí eurozóny značné problémy. Otázkou je, zda by se eurozóna neměla snažit napravit důvody svých problémů anebo raději rozpustit. První řešení by asi bylo méně nákladné. Analogií je stavba domu načerno. Je lepší dům zbourat, nebo dodatečně vystavit stavební povolení, když majitel akceptuje připomínky stavebního úřadu?
Pokud by ovšem možnost rozkladu měnové unie měla začít nabývat reálných obrysů, následovala by na finančních trzích ve světě bouře značného rozměru. Kurz eura by se při úvodním šoku mohl výrazně propadnout. Ztráty by se nevyhnuly ani akciovým trhům a trhu s dluhopisy denominovanými v euru, který je největším na světě. Turbulence by se zřejmě nevyhnuly ani čekatelům na přijetí do eurozóny ve střední a východní Evropě. Jedním z důsledků by patrně také byla sérií politických krizí napříč Evropou. Delší ekonomický výhled Evropy by se při rozpadu měnové unie ocitl v oblacích. Pro někoho světlých, pro jiného tmavých.