Vojenské operace ještě probíhají, přesto je čas na otázky týkající se ekonomiky Iráku a světa poté, co "odzbrojení" Iráku vejde do své poslední fáze. S odchodem vojenských jednotek starosti spojenců rozhodně neskončí, "dát iráckou ekonomiku dohromady" nebude vůbec jednoduché, píše The Economist.
O způsobu obnovy a rekonstrukce Iráku se zatím vedou spory dokonce uvnitř Bushovy administrativy. Otázka zní, jak oživit těžce zkoušené hospodářství, které je mimo to neobyčejné tím, že disponuje obrovskými zásobami ropy (druhé největší naleziště na světě).
Po desetiletí válečných a ekonomických sankcí proti Iráku je ekonomika země silně narušená, infrastrukturou počínaje a makroekonomikou konče. Zatímco opravit nebo vybudovat dálnice je problém spíše technický, zavést funkční měnovou a fiskální politiku je, jak to ukazuje případ Afgánistánu, neuvěřitelně obtížné. Před útokem spojenců byly v Iráku de facto dvě měny - tzv. švýcarský dinár, platilo se s ním v kurdské oblasti a byl silný a pevný, neboť zásoba bankovek a mincí byla omezená, a Saddámův dinár, měna slabá, tištěná ve větším množství podle požadavků režimu. Švýcarský dinár po vypuknutí války zhodnocuje proti dolaru díky spekulacím o pádu režimu, Saddámův dinár se naopak propadl ještě než válka začala. Obtížným úkolem bude založení měnové autority a samostatné měnové politiky, stejně tak zavedení jednotné měny. Podobnou prioritou bude tvorba rozpočtového a daňového systému, jenž by financoval rekonstrukci země.
Ruku v ruce s těmito strategickými rozhodnutími půjdou taktické "otázky", žádající urgentní řešení a rozhodnutí. Příkladem je problematika zahraničního zadlužení (jeho výše je odhadována na 130 mld. USD, komentář
ZDE) Iráku. Váže se dluh k zemi, teritoriu, nebo k režimu? Interpretace mezinárodního práva je v této oblasti nejednoznačná. Budou irácké dluhy prohlášené za "odpudivé" a budou odmítnuty podobně, jako tomu bylo v případě Kuby po americko-španělské válce v 19. století? Odmítnutí závazků by přitom mělo velký vliv na důvěru věřitelů vůči ostatním "pochybným" režimům.
Asi všichni si klademe otázku, co bude s iráckou ropu? Rezervy jsou obrovské, nicméně 12 let sankcí se významně projevilo ve snížení produkčních kapacit. Podle expertů to může trvat roky než se obnoví produkce na úroveň před válkou v Zálivu v roce 1991. Čím rychleji se přitom těžba ropy zvýší, tím rychleji bude mít Irák prostředky na obnovu ekonomiky. Na druhou stranu cena ropy od začátku letošní války klesá a organizace OPEC se možná mimořádně sejde ještě v dubnu, aby nastalou situaci řešila omezením těžby. OPEC tvrdí, že ropy je nyní na trhu přebytek.
Ropa je přitom klíčovou komoditou pro celý svět a na její ceně závisí ekonomický růst nejen v USA. Co se týká globální ekonomiky, konec války by měl přispět ke zklidnění narušené geopolitické situace a zlepšení podnikatelské a spotřebitelské důvěry. Alan Greenspan, šéf amerického FEDu, již několikrát označil nejistotu na trzích za příčinu křehkého ekonomického růstu ve Spojených státech. Úspěch ve válce však nemusí přinést žádaný klid, na pořadu dne se dostanou teroristické útoky, resp. jejich hrozba. A na závěr, konec nejistoty může jen odhalit fundamentální ekonomické problémy, jejichž příkladem je německá nezaměstnanost a strnulý trh práce nebo japonská několikaletá deflace spojená se stagnací ek. růstu.
Pád Saddáma Husajna tak může být katalyzátorem globálního oživení, nelze se však na něj spoléhat.
(zdroj: The Economist, Patria Online)