Pokud bych měl formulovat jedno ekonomicko-finanční přání pro rok 2010, znělo by následovně: Všechny reformy finančního systému bude navrhovat, schvalovat a provádět Paul Volcker.
Volcker byl předsedou Federálního rezervního systému za prezidentů Cartera a Reagana (1979 – 1987), nyní je předsedou nově vytvořeného poradního orgánu prezidenta Baracka Obamy. Seznam institucí, ve kterých působil je dlouhý (Federal Reserve Bank of New York, Chase Manhattan Bank, ministerstvo financí, Woodrow Wilson School of Public and International Affairs na Princeton University …), stejně jako seznam jeho titulů.
Papíry s razítky ale nic moc neznamenají, důležité jsou činy. A ty v případě Volckera hovoří jasnou řečí. Volckerovi je „dáváno za vinu“ rázné vypořádání se se stagflační krizí sedmdesátých let (tedy s krizí kombinující ekonomickou stagnaci a vysokou inflaci). Inflace, která dosáhla vrcholu na 13,5% v roce 1981, byla úspěšně snížena na 3,2% v roce 1983. Sazba federálních fondů, která v roce 1979 dosahovala 11,2% byla, Volckerem v červnu 1981 zvýšena na 20% a v roce 1981 na 21,5%. Volckerovi kroky významně přispěly k tehdejší recesi americké ekonomiky s nejvyšší mírou nezaměstnanosti od Velké deprese. Fed byl díky své strategii také terčem silných politických útoků a masových protestů veřejnosti. Jedním z hlavních důvodů ukončení Volckerovi činnosti v Fed byla údajně jeho neochota k velké deregulaci finančního odvětví.
Soudě podle Volckerových nedávných veřejných vystoupení a rozhovorů mu způsob, jakým se promarňuje příležitost daná prodělanou krizí – příležitost k radikální změně a zjednodušení systému, není ukraden a snaží se to změnit. Hovoří k věci, bez rukaviček. Bankéři, spekulující o tom, jak nakrmit vlka a nechat kozu celou, se tak od něj například dozví: „Chcete, aby správní rady ve finančních institucích byly informovány o nových inovativních produktech a aby jim rozuměly. Nevím, o jakých radách to hovoříte. Byl jsem členem několika z nich a šance, že se tak stane, je - upřímně řečeno - nula. Probuďte se pánové, vaše reakce (na krizi) je neadekvátní. Byl bych rád, kdyby mi někdo dal nějaký nezávislý důkaz vztahu mezi finančními inovacemi a růstem ekonomiky.“ Jedním z nejdůležitějších rysů jeho vystoupení je evidentní nesnažení se komukoliv se zalíbit, hledat rádoby rozumné kompromisy, apod. Volcker má namísto toho stále přímý tah na jasně definovanou „branku“. Stejně jako před lety, kdy tou brankou bylo snížení inflace, které bylo svého času bolestivé, ale USA z ní poté těžily dlouhé roky. Až do doby, kdy se inflační strašidlo začalo zhmotňovat spíše na trzích aktiv, než zboží a služeb a z centrálních bankéřů se staly holubičky-uklízečky.
V úvodu uvedené pravomoci panu Volckerovi uděleny nebudou, přesto není nic ztraceno. Provedení skutečné změny obvykle vyžaduje (i) pocit naléhavosti a sestavení koalice schopné změny prosadit a (ii) vizi a strategii a jejich správnou komunikaci. Z vystoupení bývalého předsedy Fed je jasné, že na uvedených bodech pracuje a může i bez významných oficiálních pravomocí být stále dost těžkou vahou na to, aby toho dost změnil. Pokud nám tak bude přát štěstí, na sklonku své kariéry se mu povede ještě jeden pěkný kousek. Pokud ne, bude černým svědomím těch, kteří zavedou pár bezzubých pravidel a budou je prezentovat jako reformu finančního systému, která má zabránit další krizi.