Týdeník EURO přinesl před časem zamyšlení Václava Klause nad tématem diskontování v oblasti ekologických studií. Článek se pohybuje v rovině upozornění na (jen) některá úskalí diskontování a na vyzdvihnutí toho, že i malý rozdíl v diskontní sazbě může způsobit velké rozdíly ve výstupech a závěrech jednotlivých studií. Zároveň se snaží ukázat na, podle autora zřejmě důležitou, roli ekonomie a ekonomů v rozhodování o globální změně klimatu. I v rámci technické diskuse o diskontní sazbě se pak do článku vešlo i téma elitářství vs. trh. Dovolím si zde prezentovat v některých aspektech alternativní názor na věc.
Problematika ekologických studií je problematikou tzv. cost-benefit analýz (CBA). Jejich jádrem je (i) odhad nákladů a výnosů-benefitů a (ii) jejich převod na současnou hodnotu (oním diskontováním). Pokud pak současná hodnota benefitů převýší současnou hodnotu nákladů, projekt má ekonomické opodstatnění a naopak. Tento jednoduchý princip je ale při uvedení do praxe složitý:
1.Náklady a benefity:
Zatímco odhad nákladů bývá jednodušší, odhad benefitů je obvykle více vodě, protože pro ně často neexistuje trh (čistá voda, čistý vzduch, les za domem, více volného času …). Jejich převod do peněžních jednotek je tak založen např. na dotazníkových konceptech jako je „ochota zaplatit“ za určitou kvalitu. Slabé stránky toho přístupu jsou tak zejména (i) výběr vzorku, na kterém jsou preference zkoumány (venkov, město, věk, zaměstnání …) a zejména (ii) formulace a porozumění otázkám a zarámování problému (např. „suché“ otázky, které nevedou k zamyšlení nad tím, zda např. bude poškození zdraví bezbolestné, či bolestivé, budu postižení muset kupovat drahé léky, budou nemocny jejich děti ...)
S uvedeními omezeními je v tak v komplexních studiích v podstatě garantováno, že to, co z hlediska nákladů a benefitů spočítáme, je špatně, respektive, že to neříká nic o skutečných preferencích (ty se navíc den ze dne mění). Řešit pak, jak tyto odhady diskontovat na současnou hodnotu je už někdy hraní si s prázdnými čísly. Přesto:
2.Diskontování:
Svůj majetek můžeme buď projíst, nebo investovat a jíst více v budoucnu. Současná návratnost na trhu investičních příležitostí (pro každou úroveň rizika) odpovídá naší současné úrovni spoření – ochoty jíst méně dnes, než za rok (omluvte to velké zjednodušení). Pokud by se naše úspory měly přelít do jiných projektů (např. ekologických), musí tyto podle suché a velmi zjednodušené teorie vynášet (opět při dané úrovni rizika) stejně, jako jejich současné tržní alternativy. Posouzení eko-projektů se tak většinou odvíjí na základě odhadu jejich čisté současné hodnoty NPV (diskontování nákladů a benefitů vhodnými sazbami). Pokud je NPV větší než 0 (současná hodnota benefitů je větší než nákladů), má ekonomický smysl ho udělat a naopak.
Čím větší pak je diskontní sazba, tím menší význam mají peněžní toky ve vzdálené budoucnosti (více si ceníme současné spotřeby). U ekologických projektů jsou to tedy zejména benefity, které jsou takto penalizovány (jejich těžiště – durace, je obvykle více posunuta do budoucna). Přitom, čistě na základě jednoduché teorie, by při rizikovosti (nejistotě) ekologických projektů (bez dalšího zvažování jejich specifik) byla na místě diskontní sazba odpovídající ne málo rizikovým instrumentům, ale např. akciím, či dokonce private equity investicím. Tj. cca 10% a výše. Zajímavé je, že tento argument nikdo ze zanícených odpůrců zelené regulace nepoužívá.
Ale i relativně malé diskontní sazby (tj. brané obvykle z trhu vládních dluhopisů) díky zmiňované velké duraci benefitů posílají lehce NPV těchto projektů do červených čísel. Argument pro používání tržních sazeb po celé diskontované období ale naráží na to, že (i) budeme na trhu těžko hledat sazbu např. pro 100-leté diskontování, (ii) alespoň někteří z nás cítí, že ekologické projekty NEJSOU PROJEKTY STANDARDNÍ z pohledu jejich přínosů a (iii) v je dobře zdokumentováno tzv. HYPERBOLICKÉ DISKONTOVÁNÍ.
Řešením může tudíž být použití tržních sazeb pro pár let, či desetiletí a poté postupně menší a menší sazby. Tento postup není umělou (či elitářskou – viz zmíněný článek) konstrukcí s cílem zachránit eko-projekty, ale je v souladu s tím, co implikuje ono hyperbolické diskontování. Je totiž dobře empiricky zdokumentováno, že jednotlivci někdy přiřazují vyšší meziroční (!) diskontní sazby blízkému období ve srovnání se vzdálenou budoucností. Tento typ časově nekonzistentního diskontování, respektive toto chování populace, ale přirozeně není v souladu s neoklasickým přístupem k ekonomii, na středněproudé modely ho nelze rozumně napasovat. Nicméně z technického hlediska opřeného o studie chování lidí nelze jednoznačně tvrdit, že je v pořádku používat tržní sazby od času t do nekonečna (navíc ani takové pozorovat nemůžeme). Bohužel, tento fakt např. i ve zmiňovaném článku v týdenníku EURO úplně chybí.
I použití hyperbolického diskontování ale může být nepřesné, respektive použití celého NPV přístupu). Např. nutnost regulace zaměřené na životní prostředí je, pokud chceme být důslední, nutno posuzovat ne z hlediska NPV, ale z hlediska OPCÍ (jejich aplikace na reálné projekty). Bez zabíhání do detailů – o této problematice je namístě spíše přemýšlet v rámci toho, jakých opcí se zbavujeme, když bychom nevěnovali pozornost narůstajícímu znečištění vs. jaké opce tím získáváme. Jsem osobně přesvědčen, že s tímto kompletním přístupem by z tohoto vyšly ekologické projekty velice dobře.
3.Závěr:
Výše uvedené krátce shrnuje technické problémy a někdy argumenty proti používání CBA u některých druhů projektů. Druhý typ protiargumentů, který je vážnější, je založen na morálních a sociálních základech – nesmyslnosti a škodlivosti snahy snažit se přidělit nominální hodnoty věcem, jako jsou lidské životy a smrt, svoboda, či hrubé znečišťování životního prostředí. To samé pak následně platí o tom uvažovat o těchto tématech jako o běžném investičním problému (nakolik jsme ochotni se jich vzdát výměnou za současnou vyšší spotřebu).
Diskuse kolem relevance CBA tak není diskusí o tom, zda při rozhodování potřebujeme více informací, pokud možno kvantifikovaných – odpověď je samozřejmě ano. Je o tom, zda JE MOŽNÉ TYTO INFORMACE ZÍSKAT a zda jen tento pokus sám o sobě NEMÁ NEGATIVNÍ DŮSLEDKY. Jinak řečeno, bavíme se o cost-benefit analýze samotné CBA – o tom, kde udělat čáru. Proč např. nedělat CBA na téma svoboda vs. bezpečnost, upuštění od minimálních rychlostí ve městech, atd. Technicky to jistě proveditelné je, budeme se dokonce moci dlouze a ekonomicky „fundovaně“ bavit o vhodné diskontní sazbě (my ekonomové si najdeme svůj raison d'etre) a výstup bude směšný. A hlavně přibude lidí, kteří si zkrácený závěr studie přečtou v novinách a nabudou dojmu, že skutečně vše je na prodej a budou se podle toho chovat.
Hlavním bodem, kde nesouhlasím se závěry zmiňovaného článku, tedy není výběr, respektive diskuse kolem diskontní sazby (ignorování jevu hyperbolického diskontování a hlavně nedůsledností NPV přístupu samotného), ale role ekonomie a ekonomů ve zmiňovaných problémech. Nemyslím, že jako ekonomové k tomu máme mnoho co říci nad rámec upozornění na hlavní, relativně dobře kvantifikovatelná pozitiva a negativa projektů, na to všechno, co kvantifikovat nemá smysl, hlavní ekonomické a finanční nejistoty, možné opomenuté vazby, atd. To nejhorší, co můžeme dělat, je předstírat, že naše studie poskytují kompletní odpovědi na složité otázky a schovávat se za rádoby odborné diskuse.
Detailnější pohled na uvedenou problematiku naleznete v zítřejším článku: "Kolik stojí život, svoboda – trochu více do detailu I."