„Change you can believe in!“ – předvolební heslo senátora Baracka Obamy
„Pokud nejste součástí řešení, jste součástí problému“ – anglické přísloví
„To máš z toho života, jakej vedeš. To je taky z toho, jaký lidi Ty si vybíráš,
s jakejma lidma se stýkáš!“ – Hana Maciuchová ve filmu „Samotáři“
V jednom z předchozích sloupků se mě jeden z diskutujících formou otevřeného dotazu ve fóru zeptal, co považuji za hlavní příčinu současné krize. Dala by se na toto téma napsat nejedna diplomová práce (a nepochybně jich mnoho také napsáno bude), ale odpověď na tuto otázku není cílem dnešního textu. Osobně se přikláním k definici, kterou použil ekonom Tomáš Sedláček v magazínu HN – „Krize způsobená nedostatkem nedostatku.“ Západní civilizace má prostě a jednoduše „všeho moc“ a bylo jenom otázkou času, než se kyvadlo dostane na druhou stranu. Z určitého pohledu je tak mudrování na téma „kdo/co za to může“ ztrátou času – jednou to prostě přijít muselo a bylo jenom otázkou času kdy.
Pokud však necháme globální úvahy stranou a podíváme se na segment komerčních a investičních bank v USA, mnoho komentátorů vyslovuje názor, že prapočátkem všech problémů bylo zrušení tzv. Glass-Steagallova zákona z roku 1933. Jenom pro připomenutí, tento zákon dal kromě jiného vzniknout Federální společnosti pro pojištění vkladů (FDIC), ale hlavně – rozdělil banky na komerční a investiční, čímž velmi striktně rozdělil jejich oblasti působení a přeneseně také jejich rizikové profily. Finanční svět a jeho lobbyisté se snažili toto omezení odstranit již od 80. let minulého století, povedlo se jim to však až v roce 1999 za vlády – ejhle, demokratického prezidenta Billa Clintona. Ten 12.11.1999 podepsal tzv. Gramm-Leach-Bliley Act, který zasadil smrtelný úder na solar plexus duchu Glass-Steagallova zákona, když znovu povolil stav, kdy jedna instituce může být současně komerční a investiční bankou, případně pojišťovnou. To vedlo – kromě jiného – ke vzniku molocha jménem (spojení Citicorp a Travellers Group) v roce 1998 (všimněte si data, vznikla de facto protiprávně, Glass-Steagall Act byl v tu dobu ještě plně v platnosti a toto spojení efektivně zakazoval).
Proč ten exkurs do historie? Když se prezident Barack Obama ucházel o úřad prezidenta, vyrazil po státech Unie s heslem „Změna, které můžete věřit“. Stačí se však jen zběžně podívat na seznam jeho ekonomických poradců a ministrů abyste zjistili, že je to jedna velká lež. Jsou to totiž ti samí lidé, kteří stáli u počátku všech problémů bankovního sektoru v USA, zasetých za vlády demokratického prezidenta B. Clintona (1993-2001).
Timothy Geithner, ministr financí
Pracoval jako jeden z nejvyšších lidí na Ministerstvu financí v letech 1998-2001 pod ministry jako Robert Rubin a Lawrence Summers (ještě o nich bude řeč). L. Summers byl jeho mentorem, podle jiných zdrojů byl však T. Geithner chráněncem R. Rubina. V říjnu 2003 se stal prezidentem Federal Reserve Bank of New York, současně se stal vice-prezidentem Federal Open Market Committee. Vzhledem k faktu, že newyorský Fed má velmi významné postavení v rámci dohledu nad americkým finančním sektorem, události posledních dvou let mu rozhodně neslouží ke cti.
Rahm Emanuel, šéf štábu Bílého domu
Řídil finanční výbor první prezidentské kampaně tehdy-guvernéra Billa Clintona. Mezi roky 1993-1998 působil jako senior-poradce prezidenta Billa Clintona. V letech 1998-2002 pracoval jako investiční bankéř u Wasserstein-Perella (nyní Dresdner Kleinwort). V roce 2000 se stal členem představenstva , jeho jmenování navrhl a posvětil prezident Bill Clinton.
Petr R. Orszag, šéf rozpočtové kanceláře Kongresu
Během éry Billa Clintona působil jako speciální asistent prezidenta pro ekonomickou politiku (1997-1998) a současně jako starší poradce v Council of Economic Advisers (1995-1996).
Lawrence Summers, předseda Národní ekonomické rady USA (hlavní poradce pro ekonomiku)
V roce 1993 získal nominaci na Ministerstvo financí jako “Undersecretary for International Affairs”, prezidentem byl v tu dobu Bill Clinton. V roce se stal druhým nejmocnějším mužem v rámci Treasury pod ministrem Robertem Rubinem, kterého v roce 1999 v pozici Ministra finance nahradil. Kromě jiného byl velkým zastáncem Gramm-Leach-Bliley Act z roku 1999, který jsme popisovali výše.
Robert Rubin, ekonomický poradce B. Obamy
Mezi roky 1993 a 1995 působil jako asistent B. Clintona pro otázky hospodářské politiky. V lednu 1995 se stal ministrem financí, v letech 1997 a 1998 těsně spolupracoval s Lawrencem Summersem a Alanem Grenspanem na řešení nejprve ruské a posléze asijské krize. V roce 1997 byl společně s Alanem Greenspanem jedním z největších kritiků návrhů na regulaci trhů s deriváty. V roce 1999 se stal Robert Rubin členem představenstva (té, která vznikla nezákonně), 9. ledna 2009 Robert Rubin z funkce staršího poradce rezignoval a odnesl si celkem 126 milionů dolarů v hotovosti a v akciích.
Tak o jaké změně se tady, proboha, bavíme?
Hezký týden,