Jste-li národní vláda a vaše veřejné finance se potápí, jako jednu z posledních záchranných brzd můžete použít oblíbenou kouřovou clonu a vinit z vašich problémů finanční spekulanty. I když, termín „spekulanti“ nakonec možná může být poměrně sporný a diskutabilní – od počátku finanční „krize“ před nějakými dvěma roky je totiž ze strany vlád poměrně moderní ukázat prstem na jakéhokoliv finančníka a obvinit ho z nechutné úplatnosti a bezostyšné neschopnosti místo přijetí oprávněné kritiky za své často neuvěřitelně diletantské kroky.
Bylo proto jenom otázkou času, než se probudí regulátoři finančního trhu (ano přesně ti, kteří by měli problémům finančních institucí předcházet a ne je řešit ex-post) a začnou zkoumat pravděpodobně zcela legální obchody na devizovém trhu s měnou Euro, respektive s CDS-ky na státní dluh Řecka. Americké ministerstvo spravedlnosti se zase sneslo na některé „obvyklé podezřelé“ (čti hedge-fondy) jako CAC Capital Advisors, Greenlight Capital, Paulson Co. či Soros Fund Management s obviněním z jakéhosi konspirativního kartelu a koordinovanému útoku proti Řecku.
Je s podivem, jak snadno je veřejnost manipulovatelná do víry, že za všechno mohou hedge-fondy. Co má paměť sahá, žádný z nich v poslední době nedostal ani cent z veřejných peněz při snaze zachránit jej před důsledky něčeho, co navíc sám ani nezpůsobil. Na druhou stranu jsou však hedge-fondy obratně využívány jako obvyklé rozptýlení a zástěrka v okamžiku, kdy trhy otevřeně ukazují prstem na něco, co se „nehodí do krámu“ – například fakt, že víra v Řeky jako zázračně se obrodivší správce svého fiskálu je poměrně vachrlatá či ideu, že euro bude fungovat jako nová rezervni měna (zatímco polovina členů tohoto elitního klubu dosahuje na definici technické insolvence a v minulosti páchala tak kreativní účetnictví, že - být tomu tak v korporátní sféře - jsou nyní za mřížemi).
Ronald Reagan kdysi řekl, že pohled vlády na ekonomiku může být shrnut do několika málo vět – „Pokud se to hýbe, zdaňme to. Pokud se to hýbe i potom, regulujme to. Pokud se to hýbat přestane, nalijme do toho peníze“. Nyní, ve světle výše uvedeného, bychom mohli přidat ještě jednu – „Pokud se prokáží fundamentální rozpory v srdci vaší ekonomické politiky, považujme to za nelegální“.
Česká zkušenost se strkáním hlavy do písku a útěkem před zodpovědností je poměrně dlouhá a spolehlivě zdokumentovaná. V podstatě žádný politik, je-li tázán na výsledky a projevy jím či jeho stranou implementované ekonomické politiky neodpoví přímo. Obvykle začne větou „Víte, všechno co vidíme, je vlastně výsledkem předchozí vlády. My jsme vše jenom zdědili a nemohli jsme s tím zase tolik udělat…“ Nebo tak nějak…
Ronald Reagan si mohl tři věty ušetřit a použít jenom jedinou – „Já nic, já muzikant“.
Hezký týden přeji,