Čínští představitelé o zahájení světové výstavy v Šanghaji, které proběhlo 30. dubna, prohlašovali, že bude jednoduché a skromné. Nebylo. Přehlídka ohňostrojů, laserových show, fontán a tisíců tanečníků se vyrovnala úvodní ceremonii olympijských her v Pekingu v roce 2008. Nutkání ukázat dynamiku nastupující velmoci se ukázalo jako neodolatelné. Pro mnohé tato křiklavá okázalost symbolizovala zářivý úspěch čínského modelu, který by měl obdivovat celý svět.
Právě multimiliardové Expo je ztělesním tohoto údajného modelu, jenž Číně získal mnoho obdivovatelů v rozvojovém světě i jinde. Z průzkumu provedeného minulý rok americkým Pew Research Centre vyplývá, že 85 % Nigerijců má k Číně kladný vztah (oproti 79 % v roce 2008), v případě Američanů tento názor sdílelo 50 % dotázaných (oproti 38 % o rok dříve). Schopnost zorganizovat největší světovou výstavu v dějinách, včetně gigantického rozšíření šanghajské infrastruktury, s minimálním hašteřením, které tyto akce provází v demokratických státech, zkrátka ohromí i jinak skeptického diváka.
Akademiky a politiky v samotné Číně však téma existence jakéhosi „čínského modelu“ rozděluje. A stejně tak otázka jestli je rozumné o něčem takovém vůbec mluvit. Komunistická strana přistupuje k nároku na jakýkoliv příkladný model hodný následování v ostatních zemích s rozpaky. Oficiální stránky se zeširoka zmiňovaly o zprávě vládě blízkého hongkongského deníku Ta Kung Pao, jež Expo označila „výstavní ukázku čínského modelu“. Čínští představitelé se však tomuto termínu na veřejnosti vyhýbají a šanghajskou výstavu popisují méně nacionalisticky zabarvenými výrazy.
Jiná situace však panuje na čínském vydavatelském trhu, v němž se v posledních měsících s knihami na toto téma roztrhl pytel. Většina publikací se v popisu shodne na základních rysech čínské cesty – vládě jedné strany, nejednoznačnému postoji vůči svobodné soutěži v podnikání a velké roli pro státní podniky. Pozadu nezůstávají ani západní akademici.
Posledním přírůstkem je kniha s názvem “The Beijing Consensus, How China’s Authoritarian Model Will Dominate the Twenty-First Century” (volně přeloženo: Proč bude čínský autoritářský model vévodit 21. století) od Stephena Halpera, jenž působil v několika republikánských administrativách. Halper v ní tvrdí, že „Čína nutí Západ na ústup tím, že potichu omezuje jeho schopnost propagovat západní hodnoty“.
Navzdory tomu, že je Země středu považována za „největší reklamu na novou alternativní cestu vývoje“, díky níž je možné užívat plodů kapitalismu a zároveň zachovat autokratický způsob vlády, trnou podle Halpera čínští politici strachy, jelikož se bojí ztráty kontroly, chaosu a zhroucení státu, jak k tomu došlo na začátku minulého století. Tato obava podle něj stojí za znepokojivým zahraničněpolitickým chováním nastupující velmoci. Podle této teorie závisí vláda komunistické strany na hospodářském růstu, který zas vyžaduje suroviny dodávané nepříliš důvěryhodnými režimy. Afričtí politici ve skutečnosti jen zřídka mluví o následování čínského modelu. Rádi však přijímají úvěry, které Peking poskytuje bez dotěrného kázání o principech odpovědného vládnutí a lidských právech.
Čínští představitelé jsou si navíc vědomi citlivosti Spojených států na rétoriku, jež by naznačovala nebezpečí vzniku konkurenční mocnosti a ideologie. Konflikt se Spojenými státy, jež jsou se svými 11 eskadrami letadlových lodí pány světových oceánů, by totiž čínský hospodářský zázrak mohl razně ukončit.
(Zdroj: The Economist)