Pokud přemýšlíme nad tím, zda je pesimismus ohledně eurozóny přehnaný, měli bychom rozlišovat mezi střednědobým výhledem a dlouhodobou udržitelností monetární unie. Pokud se zaměříme na první část, vidíme, že v první polovině tohoto roku eurozóna těžila z toho, že krátkodobé sazby byly blízko nule, euro silně oslabilo k dolaru a fiskální politika byla expanzivní. Tyto faktory přispěly k růstu průmyslových zakázek a podnikatelského optimismu v Německu.
Jak vstupujeme do druhé poloviny roku, mění se dva ze tří faktorů. Zaprvé je patrné utahování monetární politiky. Trichet se dosti mýlí, když se domnívá, že nárůst sazeb s monetární politikou nesouvisí.
Když byla ECB minulý rok kritizována za to, že nesnížila sazby až k nule, správně poukazovala na fakt, že ve skutečnosti závisí na výši referenční úrokové sazby mezibankovního trhu eurozóny - tzv. Euro Overnight Index Average (Eonia). Ta se ještě před časem pohybovala na 0,3 %, ale v důsledku posunu politiky ECB minulý měsíc vzrostla na 0,5 %, následně klesla na 0,4 %. Někteří z ekonomů se domnívají, že utaženější podmínky na trhu s likviditou se projeví v tom, že se Eonia postupně dostane na stejnou úroveň jako repo sazba ECB, které nyní dosahuje 1 %.
Aby Eonia zůstala blízko nuly, musela by ECB výrazně snížit svou hlavní sazbu, významně zvýšit nákupy vládních dluhopisů či se vrátit k expanzivnější podpoře likvidity bank. První dva body můžeme vyloučit, ohledně třetího v tuto chvíli neexistuje žádný konsenzus.
Poslední vývoj kurzu eura k dolaru znamená, že se euro již nepohybuje směrem, který by představoval pozitivní poptávkový šok pro výrobky z eurozóny. Strategie oživení eurozóny, která závisí na konkurenceschopnosti ke zbytku světa, by posilujícím eurem byla silně podkopána.
Jedinou dobrou zprávou je zatím to, že fiskální politika zůstává i přes hovory o šetření stále uvolněná. Poměr vládního deficitu k HDP se v roce 2011 mírně sníží – v Německu, Itálii a Španělsku o 0,5 %, ve Francii pravděpodobně méně. To bude následovat další mírnou kontrakcí v následujících letech.
Pokud bychom byli na počátku běžného cyklického oživení, společná reakce fiskální a monetární politiky by byla rozumná. Pokud ale vezmeme do úvahy hloubku ekonomického poklesu a stále přítomnou finanční krizi, bylo by lepší, kdyby se společné monetární i fiskální utahování odložilo do doby, kdy bude oživení pevně ukotvené. Alan Blinder, bývalý místopředseda Fedu, minulý týden upozornil, že pokud růst dosahuje 1 %, konsolidace odpovídající půl procentnímu bodu ekonomiku nebezpečně přiblíží recesi.
Pesimisté se v této situaci domnívají, že silné globální oživení je nepravděpodobné kvůli pokračujícím problémům finančního sektoru a oddlužování veřejného a soukromého sektoru napříč průmyslovým světem.
Optimisté se dělí na dvě skupiny. Existují takoví, kteří mají problémy se součtem globálních veřejných, soukromých a zahraničních rovnováh, které se z definice musí rovnat nule. A pak jsou tu racionální optimisté, jejichž očekávání opětovného růstu privátní spotřeby musí jistě vycházet z návratu ještě větších globálních nerovnováh, než jaké tu byly před krizí. To však ale není udržitelný stav. A i tito optimisté by pravděpodobně dospěli k závěru, že dané nerovnováhy by v budoucnu mohly spustit další finanční krizi. A pokud toto očekáváte, nejste ve skutečnosti optimistou.
Pokud je tato analýza správná, jde o debatu mezi pesimisty, kteří se obávají o dlouhodobý vývoj, optimisty, kteří jimi ale ve skutečnosti nejsou, a optimisty, kteří jen umí říkat: Naše indikátory sentimentu vypadají dobře. Jinak řečeno: Ještě nikdo nepřišel s optimistickým scénářem, který jde za hranici velmi krátkého období.
(Zdroj: Financial Times)