Patrně nejvýznamnější novinkou, kterou návrh směrnice o spotřebitelských právech přináší, je odklon od dřívější minimální harmonizace k harmonizaci úplné. Členské státy EU nebudou oprávněny přijmout (anebo zachovat) taková ustanovení právního řádu, která jsou ve vztahu ke spotřebitelům příznivější nebo naopak přísnější, než jak stanoví právě navrhovaná směrnice. Dosud v jednotlivých státech EU panovaly ve vztahu k povinnostem obchodníků vůči spotřebitelům při prodeji zboží přes internet poněkud odlišné podmínky.
E-shopy budou moci své produkty a zboží dodávat za takřka shodných (nebo alespoň srovnatelných) podmínek do všech členských států EU, a to například pokud jde o informační povinnosti, právo odstoupit od smluv uzavřených na dálku, respektive smluv uzavřených mimo obchodní prostory, délku záruční doby nebo nároků spotřebitelů v případě vad zboží. V konečném důsledku se výrazně sníží náklady, které musí v současnosti provozovatelé internetových obchodů na přeshraniční prodej zboží vynakládat.
Provozovatelé internetových obchodů přivítají určité zamezení poněkud nemorálního přístupu některých spotřebitelů, kteří zneužívají své právo odstoupit od smlouvy a vrací i používané zboží. Příklad z praxe: spotřebitelé si prostřednictvím internetu objednali výbavu potřebnou k vysokohorské turistice, kterou po svém návratu zpátky do Čech internetovému prodejci vrátili, což stávající právní úprava mlčky v podstatě připouštěla díky existenci 14denní lhůty k možnosti od smlouvy odstoupit.
Návrh směrnice o spotřebitelských právech se snaží tomuto nežádoucímu jevu alespoň zčásti zabránit. Spotřebitel má mít v případě prodeje zboží na dálku možnost vyzkoušet funkčnost zaslaného zboží způsobem, jaký by mu byl umožněn v prodejně. Z uvedeného důvodu směrnice zakládá odpovědnost spotřebitele za případné snížení hodnoty zboží tím, že s ním nakládá jinak, než je nutné k ujištění se o povaze a funkčnosti zboží.
Nedotažená je ale například navrhovaná úprava práv spotřebitelů v oblasti kupních smluv. Zejména s ohledem na princip, že členské státy nemohou přijmout z hlediska spotřebitele příznivější nebo naopak přísnější úpravu. Směrnice totiž třeba předvídá, že obchodník je odpovědný za vadu zboží, pokud se projeví ve lhůtě dvou let od převzetí zboží spotřebitelem. Odpovídajícím způsobem ale už neřeší situace, kdy je předmětem prodej zboží s kratší expirační dobou (například potravinové doplňky aj.).
Tuzemské e-shopy se nemusejí na implementaci citované směrnice nějak zvláště připravovat. Směrnice totiž není a nebude pro provozovatele internetových obchodů přímo závazná. Proto je vhodnější vyčkat na výsledné znění (návrhů) příslušných zákonů, které budou směrnici o spotřebitelských právech do českého práva promítat. Je docela možné, že ještě dříve budou muset provozovatelé e-shopů věnovat pozornost daleko významnější změně právní úpravy, která podnikatele a provozovatele internetových obchodů čeká. Totiž přijetí nového občanského zákoníku a případně zákona o obchodních korporacích. Ten do jejich života zasáhne s daleko vyšší intenzitou než směrnice o spotřebitelských právech.