Vedení eurozóny nikdy nepřišlo s jasnou diagnózou, neustále zní jen další a další naříkání nad problémy. Něco z toho je v pořádku, jde ale o evidentní věci – například o nedostatečnou fiskální disciplínu a s ní spojený morální hazard. Zbytek představují detaily, z nichž je většina velmi zavádějících. Jako příklad můžeme uvést obviňování spekulantů a ratingových agentur či obavy z inflačních rizik a rozšiřujících se rozpočtových deficitů. A aby toho nebylo dost, část skutečných problémů se zase odsouvá do pozadí – například mizerný stav komerčních bank, potřeba defaultů a ekonomického růstu. Byl by zázrak, kdyby se i bez řádné diagnózy podařilo vytvořit fungující politiku. Proto jsme se v roce 2011 vrátili zpět do roku 2010. V letošním roce pak pošle utažená politika eurozónu do recese.
Každý summit, který měl problémy vyřešit, je nakonec pouze zhoršil. Ukázal totiž, že vedení eurozóny není schopno či ochotno krizi ukončit. To vzbuzuje největší obavy. Nedá se čekat, že se politici rychle naučí, jak zvládat složité situace, jakými finanční krize jsou. Dalo by se však předpokládat, že jim bude poskytnuta adekvátní analýza a rady, které budou pečlivě uváženy. Bohužel se tak ale nestalo, otázkou zůstává, proč. Je možné, že Evropská komise, která technické zdroje má, je záměrně držena mimo přípravy summitů. Nebo tato instituce není ochotna kritizovat vlády.
Další možností je, že francouzský prezident a německá kancléřka nevyhledávají technickou pomoc, protože se domnívají, že vše může vyřešit politika. Oba k tomu mají sklony, nicméně bychom čekali, že po mnoha zklamáních by měli přijmout to, že zákony ekonomie nejde ignorovat. Existuje také další možnost: Jsou politici v zajetí zájmů určitých skupin? Společným jmenovatelem mnohých kroků je ochrana bank. Bankovní systém samozřejmě nechce nikdo nechat padnout, pokud je ale jeho hluboká restrukturalizace nevyhnutelná, není na co čekat.
Otázku vzbuzuje i chování ECB. Trhy její omezené nákupy dluhopisů neuklidňují. Prohlášení o jejich mimořádnosti systematicky podkopávají možné strategické přínosy. Nejvíce ovšem znepokojuje opakované kladení důrazu na cíl udržení cenové stability v době, kdy dluhopisové trhy panikaří a mezibankovní trh přestal fungovat. Jediné slušné vysvětlení by znělo tak, že ECB a někteří politici chtějí krize využít k zavedení fiskální disciplíny v celé eurozóně.
Podmínky pro ukončení krize jsou následující:
Vládám, které ztratí přístup na trh, musí být poskytnuta pomoc. Ta by ale neměla být jediným krokem, spolu s ní by měla přijít restrukturalizace dluhu. Pomoc musí přijít ze strany ECB, protože by mohla dosáhnout vysokých částek. Banky musí být rekapitalizovány, a to raději ještě před restrukturalizací dluhů. Morální hazard se musí eliminovat rychlým zavedením fiskální disciplíny v celé eurozóně. Nezávislý subjekt by měl analyzovat fiskální rámec každé členské země, ECB by byla vázána jeho závěry. Jako kolaterál by přijímala pouze dluhopisy zemí, které by byly považovány za disciplinované.
Uvedené je výtahem z „Happy 2012?“ od Charlese Wyplosze.
(Zdroj: VOX)