Růst nerovnosti mezi lidmi s nejvyššími příjmy a zbytkem obyvatel byl za poslední tři desetiletí patrný v řadě zemí vyspělého světa včetně USA a Švédska, zemí, jejichž daňová politika je diametrálně rozdílná. Rostoucí nerovnost není důsledkem politiky vlád, ale vývoje globálních tržních sil, které v první polovině 20. století nerovnost naopak prudce snižovaly. Pro WSJ to napsal profesor a americký ekonom Allan Meltzer.
Profesor na Carnegie-Mellonově univerzitě se v článku staví proti atmosféře vládnoucí po vlně rovnostářského hnutí Occupy Wall Street a polemizuje s názorem, podle něhož rostoucí rozdíl mezi příjmy jednoho procenta nejbohatších a zbylých 99 procent je důkazem nutnosti vyměnit "nespravedlivý americký kapitalismus" za sociálnědemokratický systém evropského střihu. Tento pocit v rámci předvolební kampaně v USA vší silou povzbuzuje prezident Barack Obama. Podle Meltzera si ale veřejnost "bez ohledu na ekonomickou filozofii zaslouží správný výklad příčin".
Meltzer odkazuje na studii švédských ekonomů Jespera Roineho a Daniela Waldenströma, kteří srovnali vývoj podílů příjmů nejbohatšího jednoho procenta v sedmi západních zemích za sto let do roku 2004. Ukazuje se, že u všech zemí tento ukazatel sledoval stejný trend - podíly nejbohatších na celkových příjmech do 50. let prudce klesaly, v období sociální a redistribuční politiky 60. a 70. let se snižovaly jen mírně a od 80. let opět rostly.
Stejný trend svědčí podle Meltzera o tom, že daňová politika jednotlivých států příčinou takového vývoje být nemohla, protože ta se v zemích jako USA, Švédsko, Francie, Kanada nebo Nizozemsko výrazně lišila. Nejvýraznější nárůst podílu příjmů nejbohatších zaznamenaly od 80. let USA a Švédsko, země se zcela rozdílnými systémy příjmové redistribuce.
Ve Spojených státech, kde lidé tradičně tolerují vyšší nerovnost, se podíl příjmů nejbohatšího jednoho procenta zvýšil z osmi procent v roce 1980 během čtvrtstoletí na 15 procent. Ve vysoce rovnostářském a sociálním Švédsku ale vzrostl tento podíl rovněž dvojnásobně, ze čtyř na osm procent.
Hlavní příčinou je podle ekonomů nástup levné pracovní síly z Číny a Indie na světový trh, protože ten zpomalil růst příjmů pracujících ve vyspělém světě. zatímco příjmů bohatých se příliš nedotkl. Další výhodou bohatých je, že mnozí z nich mají jedinečné schopnosti, po nichž poptávka v moderní době silně roste. Mezi jedno procento lidí s nejvyššími příjmy totiž zdaleka nepatří jen bankéři a šéfové velkých firem, ale i hvězdy showbusinessu, profesionální sportovci, chirurgové nebo špičkoví právníci.
Nejvýraznější změnou, kterou švédská studie zjistila, je dramatický propad podílu příjmů nejbohatších ve Švédsku z více než 25 procent na počátku 20. století pod deset procent počátkem 60. let, těsně před nástupem masivních redistribucí a sociálních programů. Tento historický trend vysvětlují ekonomové poklesem reálných úrokových sazeb, který snížil příjmy rentiérů. "Tuto změnu zajistil rozvoj kapitalismu, ne příjmová redistribuce," konstatuje Meltzer. Poukázal přitom na to, že i po zavedení rozsáhlého sociálního systému ve Švédsku s jeho konfiskačními daňovými sazbami činil rozdíl mezi podílem nejvyšších příjmů v USA a Švédsku v roce 1980 jen čtyři procentní body.
Meltzer proti tendencím světových politiků razantně zdaňovat bohaté argumentuje názorem prezidenta Johna F. Kennedyho - lepší je "rostoucí příliv, který zvedá obě lodi", to znamená, že je lepší podpořit ty, kdo jsou nositeli inovací a ekonomického růstu, než na ně uvalovat vysoké daně. Kennedy 20 let před Ronaldem Reaganem snížil vysoké sazby daně z příjmu, což zvýšilo vládní výnosy z daní a zároveň podpořilo růst ekonomiky.
(Zdroj: čtk, WSJ)