Vývoj v Evropě budí pochyby o tom, že fiskální konsolidace je tou správnou strategií. Nejde přitom ani tak o to, že by jí nebylo třeba, ale o její tempo. Toto téma je aktuální zejména ve Španělsku, kde fiskální konsolidace představuje klíčový prvek při vyřešení dluhové krize, její intenzita ale vzbuzuje pochybnosti.
Poslední projekce týkající se vývoje ve Španělsku v roce 2012 a 2013 jsou ve srovnání s očekáváními z dubna minulého roku mnohem střízlivější. MMF čeká, že produkt letos poklesne o 1,7 % a příští rok o 0,3 %. Španělská centrální banka čeká pokles ve výši 1,5 % a v roce 2013 růst dosahující 0,2 %. Nezaměstnanost by se měla držet na úrovni 23,4 %.
Španělsko tedy čelí dramatickému poklesu růstu a proto musí být změněny i cíle týkající se snížení deficitů, jinak nebude strukturální část deficitů snižována tak, jak se původně plánovalo. EU by tedy měla změnit své požadavky na míru fiskální konsolidace. Posedlost nominálními deficity musí být nahrazena důvěryhodným a několikaletým fiskálním programem, který zabrání tomu, aby se roztočila spirála negativního růstu. Strategie konsolidace musí být založena na následujících principech:
Snižování deficitů musí být zaměřeno na strukturální deficity, ne na deficity nominální. To znamená, že se daná země musí zavázat ke krokům snižujícím deficity v příštím roce; pokud ale dojde ke zhoršení situace a nominálního deficitu, nebude muset přijímat další opatření. Tempo strukturální konsolidace musí být dostatečné na to, aby zajistilo udržitelnost veřejných financí v delším období a zabránilo nadměrnému utlumení ekonomiky a růstu nezaměstnanosti v krátkém období.
Uvedené je výtahem z „The arithmetic of (excessive?) fiscal consolidation in Spain“, autory jsou Javier Andrés a Rafael Doménech.
Zdroj: VOX