V roce 2010 muselo Řecko seškrtat 1,8 mld. EUR na sociálních výdajích; na nákup německých a francouzských zbraní za 1 mld. EUR se přitom v rozpočtu peníze našly. Tou dobou už byla země odkázána na finanční pomoc členských států eurozóny. Zbrojní kontrakty byly ve většině případů uzavřeny ještě před finanční krizí a němečtí a francouzští představitelé prý při vyjednávání o podmínkách bailoutu trvali na tom, že závazky vůči zbrojovkám musí být z řecké strany dodrženy.
Tak se alespoň vyjádřil bývalý premiér George Papandreou, podle něhož Berlín a Paříž dokonce nechtěly, aby Řekové výrazně omezovali obranné výdaje, jelikož by to poškodilo německý a francouzský zbrojní průmysl.
I když tato tvrzení nelze podpořit žádnými důkazy (a francouzští a němečtí politici je vehementně odmítají), statistiky o řeckých zbrojních nákupech a jejich okolnosti jsou dostatečně výmluvným svědectvím o korupci, pokrytectví a zbytnělém nacionalismu, které řecký stát dostaly do začarovaného kruhu dluhů.
Řecko vydává na obranu velké částky nejen v relativních, ale i absolutních měřítkách. Ještě v roce 2009, když už krize naplno udeřila, bylo v celosvětovém žebříčku zemí podle vojenských rozpočtů na 20. místě s víc jak 10 miliardami USD vojenských výdajů ročně. Populačně zhruba stejně velká ČR tehdy na obranu utratila 2,5 miliardy USD. Mezi lety 2002 a 2006 bylo Řecko dokonce čtvrtým největším dovozcem zbraní na světě. Od vypuknutí krize řecký obranný rozpočet klesl – v roce 2010 na 7,1 miliardy USD a rok později, kdy už země byla zcela závislá na zahraniční finanční pomoci, mírně vzrostl na 7,5 miliardy USD.
Velká část peněz z obraného rozpočtu připadá na dovoz zbraní a munice ze zahraničí. A právě tady začíná velkou roli hrát Německo. Během let 2005-2010 bylo totiž Řecko s 15% podílem největším příjemcem německých zbrojních exportů. Pro francouzské zbrojovky byli Řekové ve stejném období třetí nejdůležitějším zákazníkem a prvním v rámci evropských odběratelů. Do periferní ekonomiky eurozóny, nyní sužované 20% nezaměstnaností a drastickou recesí, tak z prosperujícího Německa putovalo 223 houfnic M110, 350 tanků Leopard a nejmodernější dieselové ponorky U-214. Jen ty stály 2 mld. EUR. Z Francie Řekové dovezli stíhačky Mirage za stovky milionů EUR a ze Spojených států staré dobré F-16 za téměř 2 mld. USD. Pro zajímavost, druhým největším zákazníkem německých zbrojovek je Portugalsko.
Řekové momentálně na armádu vydávají 2,3 % HDP, čím splňují doporučení generálního tajemníka NATO a neformální slib, který na sebe jako členové NATO vzali, tedy mít vojenský rozpočet alespoň na 2 % HDP. Řada zemí, včetně ČR, toto kritérium nesplňuje. V minulých letech se řecký obranný rozpočet držel na úrovni 3,5 % HDP, přičemž průměr EU za posledních 20 let činí 1,7 % HDP. Ekonomové spočítali, že kdyby Řecko v tomto období utrácelo stejně jako jeho evropští sousedé, ušetřilo by 52 % HDP, což při jeho současné výši zadlužení kolem 130 % HDP (před odpuštěním části dluhů to bylo kolem 160 % HDP) není zanedbatelné číslo.
Jako příčina nadměrné štědrosti vůči ozbrojeným silám se nejčastěji uvádí odvěká rivalita se sousedním Tureckem, s nímž se Řecko střetává hlavně na Kypru (sever ostrova funguje pod tureckým patronátem, jih je osídlen Řeky). Obě země se minulosti často octly na pokraji války, naposledy v roce 1996 kdy řecký pilot sestřelil tureckého kolegu ve stíhačce nad Egejským mořem. Vzájemní rivalové jsou ale členy Severoatlantické aliance a otevřený konflikt mezi nimi je dnes těžko představitelný. V zájmu zlepšení bilaterálních vztahů a uklidnění situace v Egejském a Středozemním moři Turecko navrhlo oboustranné škrty ve vojenských výdajích. K tomu se řecká politická reprezentace zatím stavěla rezervovaně, i když vztahy s Tureckem v posledních letech doznaly výrazného zlepšení.
Druhým faktorem, s jehož pomocí se řečtí politici snaží vysoké výdaje na armádu, loďstvo a letectvo ospravedlnit, je nutnost hlídat rozsáhlé hranice na moři i na souši před ilegálními migranty. Ani v tomto případě však přesvědčovací síla argumentu není velká. Podstatnou část nákupů v poslední době tvořily stíhací letouny, ponorky a tanky, které se k ochraně hranic příliš nehodí. Řecko například disponuje 1300 tanky, což je dvakrát víc, než má Velké Británie.
Tak jako v jiných sektorech řecké státní správy i systém nákupů výzbroje trápí nedostatek transparentnosti a demokratické kontroly. Neprůhlednost kontraktů a vysoce korupční prostředí ilustruje několik vysoce profilových úplatkářských afér z posledních měsíců. V dubnu byl bývalý řecký ministr obrany zatčen kvůli podezření z přijetí úplatku 8 mil. EUR od společnosti Ferrostaal, která organizovala prodej německých ponorek. Kauza v Německu vyústila ve veřejnou omluvu Ferrostaalu a zaplacení pokuty 140 mil. EUR. Koncern se nedávno s Řeckem mimosoudně dohodl na urovnání sporu, v němž bylo několik řeckých ministrů a úředníků obviněno z přijímání úplatků před olympijskými hrami v Aténách v roce 2004. Bývalý ministr dopravy Tassos Mandelis přiznal, že od německého průmyslového gigantu v roce 1998 přijal 100 000 EUR.
„Korupce v Řecku je považována za významný zdroj plýtvání, ale průkopníky úplatkářských praktik jsou společnosti jako Ferrostaal a . Velká část zbrojních výdajů je spojena s úplatky a tajnými fondy financujícími mainstreamové strany, přičemž všem vládám to procházelo díky hře na strunu národní bezpečnosti a strašení lidí,“ tvrdí řecký poslanec Dimitris Papadimoulis.
Šéf řeckých odborů Yiannis Panagopoulos se na soukromém setkání s kancléřkou Angelou Merkelovou zeptal, jestli je správné, že řecká vláda nakupuje od Německa tolik zbraní, když si to očividně nemůže dovolit, a snižuje mzdy a důchody. Merkelová prý reagovala okamžitě: „Ale my jsme po vás nikdy nechtěli, abyste utráceli tak velkou část HDP na obranu.“
(Zdroje: The Guardian, SIPRI, WSJ, Reuters)