Francie je největší překážkou řešení dluhové krize v eurozóně. Podle ekonomického listu The Wall Street Journal (WSJ) o tom svědčí slova prezidenta Françoise Hollandea, která minulý týden pronesl na schůzce lídrů čtyř klíčových zemí eurozóny. Hollande podle listu prokázal, že Francie nikdy neměla zájem na skutečné integraci Evropské unie a naopak upřednostňuje volné sdružení suverénních států.
Komentáře z posledních dnů vedou redaktora WSJ Simona Nixona k přesvědčení, že od nadcházejícího summitu EU v Bruselu se nedá zásadní posun očekávat. Nixon to dokládá na dvou odpovědích, které padly na zmíněné schůzce čtyř lídrů eurozóny v Římě. Vedle Hollandea se jí zúčastnila i německá kancléřka Angela Merkelová a dále premiéři Itálie a Španělska Mario Monti a Mariano Rajoy.
"Když dám peníze španělským bankám, tak já jsem sice německá kancléřka, ale nemám ponětí, čím se ty banky zabývají," reagovala Merkelová na požadavek, aby peníze na rekapitalizaci bank mohly jít přímo ze záchranných fondů eurozóny. Německo proti pomoci bankám z peněz záchranných fondů nic nenamítá, chce ale, aby peníze čerpala vláda a teprve pak je poskytla svému bankovnímu sektoru.
Krátce po Merkelové odpovídal Hollande na dotaz, zda je ochoten přijmout hlubší politickou integraci jako cenu za větší možnost dělit se také o dluhy jednotlivých zemí. "Nemůžeme se vzdát suverenity, pokud se nezlepší solidarita," reagoval francouzský prezident. To je ale podle listu v zásadě debata o tom, zda by mělo Německo vypisovat prázdné šeky. Takovou debatu se na summitu určitě vyřešit nepodaří, míní WSJ.
V eurozóně už je podle autora článku za minutu dvanáct. Finanční systém se fragmentoval, důvěra mizí a z bank odtékají vklady. Existuje přitom už i mezinárodní shoda v tom, jak dluhovou krizi řešit: masivním nákupem dluhopisů, k němuž by měla přistoupit Evropská centrální banka (ECB), dále přímou rekapitalizací bank penězi ze záchranných fondů, a potom vytvořením společných dluhopisů za celou eurozónu, takzvaných eurobondů. Nic z toho se ale na summitu nedohodne, myslí si autor.
Největší vina za to, že se krizi v eurozóně nedaří řešit, se většinou přisuzuje Merkelové. Především kvůli tomu, že Merkelová odmítá názor, aby se členské země dělily o dluhy, a místo toho podporuje myšlenku, aby se raději zaměřily na dlouhodobé reformy. I nadcházející summit EU se hlavně z popudu Merkelové ponese v duchu úvah jak vytvořit bankovní unii, aby banky nevyžadovaly už žádnou státní pomoc. Podle WSJ ale od takové agendy nelze čekat, že bude řešit současnou krizi. Spíš bude o tom jak zajistit, aby se zabránilo vzniku další krize v budoucnu.
Myšlenka, že se eurozóna může vzájemně dělit o dluhy, aniž se jednotlivé země vzdají příslušné části vlastní suverenity, je nebezpečnou iluzí. Pokud by měla vzniknout fiskální a bankovní unie bez unie politické, jen by se tím podle WSJ znásobily původní chyby, které stály už při samotném založení měnové unie. A je zde jedna země, která v minulosti už mnohokrát odmítla snahy o předání suverenity, což by eurozónu mohlo stabilizovat. Tou zemí je Francie, upozorňuje autor.
Francie se vždy zdráhala vzdát se vlastní suverenity ve prospěch nadnárodních institucí Evropské unie. Paříž preferuje mezivládní, nikoli nadnárodní, řešení evropských problémů. To jen odráží dlouhou historii této země jakožto centralizovaného státu. Proto byla také eurozóna z větší části navržena tak, jak si přála Francie: jako klub suverénních států.
Teoreticky to nebyla špatná myšlenka, protože pravidla fungování eurozóny zakazují, aby ECB financovala vlády. Předpokládalo se, že na jednotlivé země tak bude vytvořen tlak, aby se o své finance staraly. Tento plán ale v konfrontaci s realitou neobstál. Když se například Řecko dohodlo na zahraničí pomoci, slibovalo úspory a velké propouštění. Teď ale žádá, aby mohlo od některých slibů upustit a nechce si mu ani do propouštění státních zaměstnanců. Těch mělo do roku 2015 odejít 150.000.
S Itálií je to podobné. Snaha prosadit reformy vzala rychle zasvé, když ECB nabídla komerčním bankám levné tříleté půjčky. Banky si je vzaly a hned za ně nakoupily státní dluhopisy svých vlád. Problém řešení dluhové krize v eurozóně se tím tedy jen odsunul. Historie eurozóny podle WSJ ukazuje, že s většinou problémů je to stejné: řeší se tím, že se jen koupí čas.