Evropa je od roku 2007 ve finanční krizi. Když bankrot Lehman Brothers ohrozil kredit finančních ústavů, soukromé úvěry nahradily úvěry státu, což odhalilo nepřiznaný kaz eura. Převedením práva tisknout peníze na Evropskou centrální banku (ECB) se členské země vystavily riziku platební neschopnosti, jako země Třetího světa silně zadlužené v cizí měně. Komerční banky napěchované státními dluhopisy slabších zemí se staly potenciálně insolventními.
Existuje paralela mezi probíhající krizí eura a mezinárodní bankovní krizí roku 1982. Mezinárodní měnový fond tehdy zachránil bankovní soustavu tím, že silně zadluženým zemím půjčil jen nejpotřebnější sumu peněz; krachu se předešlo, ale za cenu vleklé deprese. Latinská Amerika si prošla ztracenou dekádou.
Tehdejší úlohu MMF dnes hraje Německo. Scéna se liší, ale účinek je tentýž. Věřitelé přesouvají celé břemeno korekce na dlužnické země a vyhýbají se vlastní zodpovědnosti.
Krize eura je složitou směsí problémů bankovnictví a suverénních dluhů, jakož i divergencí v ekonomické výkonnosti, které v eurozóně způsobují nevyváženosti v platebních bilancích. Úřady nerozuměly spletitosti krize, natož aby znaly řešení. Tak se pokusily koupit si čas.
To obvykle zabere. Finanční panika opadne a úřady ze své intervence realizují zisk. Tentokrát však ne, protože finanční problémy se spojily s procesem politické dezintegrace.
Když byla Evropská unie vytvořena, šlo o ztělesnění otevřené společnosti – dobrovolný svaz rovnoprávných států, které se pro společné dobro vzdaly části své suverenity. Krize eura teď EU proměňuje v něco fundamentálně odlišného: rozděluje členské země na dvě kategorie, věřitele a dlužníky, přičemž věřitelé mají navrch.
Německo se jako nejsilnější věřitelská země vyvinulo v hegemona. Dlužnické země platí za financování svého státního dluhu značné rizikové prémie. To se obecněji odráží v jejich nákladech na financování. Situaci ještě dále komplikuje skutečnost, že Bundesbanka zůstává věrná zastaralé monetární doktríně vycházející z traumatické zkušenosti Německa s inflací. V důsledku toho chápe inflaci pouze jako ohrožení stability a přehlíží deflaci, která je skutečnou hrozbou dneška. Německé trvání na nutnosti úspor v dlužnických zemích navíc může zvýšit míru zadluženosti vlivem klesajícího HDP a tím se snadno stát kontraproduktivním.
Existuje reálné nebezpečí, že Evropa zůstane dvouvrstvá napořád. Lidské i finanční zdroje bude přitahovat střed a okraj zůstane permanentně v depresi. Periferie však vře nespokojeností.
Evropská tragédie není výsledkem zlovolného spiknutí, ale pramení spíše z nedostatku soudržných politik. Tak jako v řeckých tragédiích, k nezamýšleným, leč osudným důsledkům vedou chybné přístupy a prostý nedostatek porozumění.
Německo je jako největší věřitelská země ve vůdčím postavení, ale odmítá na sebe vzít další závazky; všechny příležitosti k vyřešení krize proto byly prozatím promarněny. Krize se z Řecka rozšířila do dalších schodkových zemí a nakonec zpochybnila přímo přežití eura. Jelikož rozpad eura by způsobil obrovskou škodu, Německo vždy udělá nutné minimum, aby jej udrželo pohromadě.
Naposledy se německá kancléřka Angela Merkelová postavila za prezidenta ECB Maria Draghiho a nechala prezidenta Bundesbanky Jense Weidmanna osamoceného. To ECB umožní vytvořit strop nad výpůjčními náklady zemí, které se podřídí programu úspor pod dohledem Trojky (MMF, ECB a Evropská komise). To sice euro zachrání, ale je to také krok směrem k trvalému rozdělení Evropy na dlužníky a věřitele.
Dlužníci nutně dvouvrstvou Evropu dříve či později odmítnou. Pokud se euro rozpadne ve zmatku, zničí to společný trh i EU a Evropa se ocitne v horší situaci, než v jaké byla před započetím sjednocovacího úsilí, vzhledem k dědictví vzájemné nedůvěry a nepřátelství. Čím déle k rozpadu dojde, tím horší bude konečný výsledek. Je tedy načase zvážit alternativy, které byly až donedávna nepředstavitelné.
Podle mého soudu nejlepším postupem je přesvědčit Německo, aby si vybralo, zda půjde v čele vytváření politické unie s nefalšovaným sdílením břemen, anebo zda opustí euro.
Jelikož veškerý nahromaděný dluh je denominován v eurech, vše záleží na tom, kdo zůstane zodpovědný za měnovou unii. Kdyby Německo odešlo, euro by devalvovalo. Dlužnické země by znovu získaly konkurenční schopnost, jejich dluhy by se v reálných hodnotách zmenšily, a jelikož by měly pod kontrolou ECB, rozplynula by se hrozba platební neschopnosti a jejich výpůjční náklady by klesly na úrovně srovnatelné s těmi, které pozorujeme ve Velké Británii.
Věřitelské země by naproti tomu u svých pohledávek a investic denominovaných v eurech utrpěly ztráty a pocítily by doma tvrdší konkurenci ze strany ostatních členů eurozóny. Rozsah ztrát věřitelských zemí by závisel na rozsahu devalvace, takže by měly zájem, aby znehodnocování udržely v jistých mezích.
Po prvotní rozkolísanosti by byl konečný výsledek splněním snu Johna Maynarda Keynese o mezinárodní měnové soustavě, ve které věřitelé a dlužníci sdílejí zodpovědnost za udržování stability. A Evropa by odvrátila hrozící depresi.
Téhož výsledku by bylo možné dosáhnout, pro Německo laciněji, kdyby se Německo rozhodlo jednat jako laskavý hegemon. Znamenalo by to zavést navrženou evropskou bankovní unii, zřízením Fondu pro snižování dluhu a nakonec převedením všech dluhů na eurobondy vytvořit víceméně rovnou hrací plochu pro dlužnické a věřitelské země a usilovat o růst nominálního HDP až do výše 5 %, aby Evropa ze své nadměrné zadluženosti vybředla pomocí růstu.
Ať už se Německo rozhodne jít v čele nebo odejít, obě tyto alternativy by byly lepší než vytvořit neudržitelnou dvouvrstevnou Evropu.
Autorem textu je George Soros, předseda Soros Fund Management a Open Society Institute.
© Project Syndicate