Nedávno jsem probíral budoucí vývoj v Číně se dvěma výše postavenými vládními úředníky této země. Oba dva tvrdili, že tempo růstu čínské ekonomiky v následujících letech opět vzroste a že současný hluboký pesimismus nemá reálný základ. Já jsem naopak tvrdil, že tempo růstu bude ještě klesat. Obecně se mi zdá, že mezi zástupci vládního sektoru existuje ponětí o tom, že se situace za posledních několik let výrazně změnila. Často ale nerozumějí příčinám a nesouhlasí s tím, že by ekonomika stála na prahu zásadní přeměny. Neochota uznat tento fakt celý proces ale pouze ztíží.
Moji názoroví oponenti z řad čínských zástupců obvykle používají tři typy argumentů. Většinou poukazují na historický vývoj a vysoké tempo růstu s tím, že jsou důkazem toho, že ekonomika bude nadále rychle růst i v příštích dvaceti letech. Asi není třeba vysvětlovat, jak pochybný tento argument je. Zároveň často slýchávám, že všechna předchozí varování byla mylná a tudíž tomu tak bude i nadále. Jak ale řekl Rudiger Dornbush: „Příchod krize trvá mnohem déle, než čekáme. Pak k ní ale dojde mnohem rychleji, než jsme čekali.“
Navíc není ani pravda, že by minulá varování byla mylná. Například Nick Lardy na konci 90. let varoval před bankovní krizí. K ní sice nedošlo, ale pouze z toho důvodu, že problémy v bankovním sektoru byly maskovány obrovským růstem úvěrů. A ten jen položil základ dalším problémům. Když u velmi starého muže očekáváme, že se po několika kilometrech běhu zhroutí a nestane se to jen proto, že si vzal podpůrné prostředky, není naše predikce mylná. Jeho zhroucení přijde později a bude o to horší. Třetím argumentem jsou pak tvrzení typu: „Růst vede k urbanizaci a urbanizace vede k růstu.“ Ty prostě spoléhají na to, že proces bude pokračovat dál a dál.
Musíme také pochopit nesmyslnost tvrzení, že „vysoké čínské investice jsou založeny na vysokých úsporách“. Pokud totiž dochází ke špatným investicím, nejsou vysoké úspory řešením, ale projevem problému. Představme si, že Peking nyní zdaní polovinu příjmů domácností a za tyto peníze postaví pár nepotřebných mostů. Jak by to zemi prospělo? Určitě nijak, výsledkem by bylo jen více dluhu a ještě pomalejší budoucí růst. Investice by ale rostly a s nimi i současný produkt.
Netvrdím, že nenajdeme důvody k optimismu. Nestačí ale pouze opakovat tvrzení expertů, či poukazovat na rychlý růst minulosti. A samozřejmě je naivní tvrdit, že růst neklesne pod 8 %, protože si to Peking prostě nemůže dovolit. Museli bychom se zabývat třemi hlavními problémy. Tím, kolik je v ekonomice skutečně dluhu a kdo ponese náklady spojené se špatnými dluhy. Z nich Čína nikdy nevyrostla, jak mnozí tvrdí, jen přenesla náklady bankovní krize na domácnosti s použitím velmi nízkých sazeb. A nejde ani tak o oficiální vládní dluh jako o dluhy skryté a dluhy stínového bankovního sektoru. Pokud chceme být optimisty, musíme se také zabývat nadměrnými investicemi a zdroji budoucího růstu. Konkrétní otázka pro býky by zněla následovně: Jak konkrétně dosáhne vláda růstu spotřeby? Snaží se o to totiž již od roku 2005, ale bez úspěchu. Každý čínský býk, který se těmito tématy nezabývá, se vyhýbá podstatě věci.
(Zdroj: Blog Michaela Pettise)