Tuto písemnou smlouvu prohlásil soud za neplatnou z formálních důvodů, a sice kvůli nesprávnému označení akcií a dále z důvodů chybějících ujednání, která pro takové zajišťovací smlouvy soudy od určité doby vyžadují. Soudy v uvedeném sporu dokonce dovodily, že namísto neplatné písemné smlouvy mezi účastníky vznikla jiná smlouva. A to – překvapení – mlčky, jen tím, že si příslušné akcie předali (byť při tom předání jednali na základě své písemné smlouvy).
Z vlastní zkušenosti vím, jak nepříjemné a často nespravedlivé může být, když se veřejně komentuje soudní rozhodnutí bez toho, aby komentující znal dobře situaci, která byla předmětem sporu. Navíc za prapodivným odůvodněním určitého soudního rozhodnutí může být i snaha soudu ochránit stranu, která je zdravým rozumem v právu, byť judikáty mluví třeba proti ní. Přesto všechno považuji za potřebné se občas zastavit a s odstupem se kriticky podívat na to, kam jsme se malými každodenními krůčky dostali.
Depresivní čtení
Nejsem takový radikál, abych žádal, že justice má prosazovat výhradně plnění smluv a chránit v dobré víře nabytá práva (zejména práva zapsaná ve veřejných rejstřících). Nemám problém s tím, že právo a justice chrání vedle toho i jiné hodnoty. Četba judikátů o neplatnosti různých smluv však působí někdy depresivně; po letech procesů se zjistí, že podepsané smlouvy jsou absolutně neplatné, zapsaní vlastníci nic nevlastní, a to vše velice často z formálních důvodů, které ze zákona nijak nezbytně nevyplývají.
Smysl takového práva pro veřejnost a podnikání je v nedohlednu, na mysl se dere spíše slovo nihilismus. Budeme-li se ptát, co užitečného zbude po všech rozmetaných písemných ujednáních a bezcenných zápisech v katastru nemovitostí a obchodním rejstříku, odpověď lze nalézt jen těžko.
Každým vydáním právnických časopisů se v rubrice o nových judikátech dočítáme několik svěžích důvodů, proč mohou být různé smlouvy neplatné. Přitom nezřídka jde o důvody neplatnosti velice překvapivé, které lze ze zákona dovodit jen se značnou mírou fantazie. Připadá mi divné, že by tolik účastníků smluv podle českého práva i se svými právními poradci uzavíralo tak špatné smlouvy, že je soudy musejí prohlásit za absolutně neplatné.
Ale jiné vysvětlení než hroznou absenci smyslu pro právo u veřejnosti pro ten nepřetržitý tok judikátů o absolutní neplatnosti smluv nemám. Ledaže by někdo podsouval naší justici nedostatečné pochopení její vlastní funkce a nedostatečnou znalost reálného světa, v němž reální lidé dojednávají a podepisují smlouvy, kterými se snaží dle svých sil nejlépe sjednat pravidla svých vztahů.
Stále si myslím, že prohlásit písemnou smlouvu za neplatnou by mělo být výjimečným případem, k němuž soud přistoupí jen z velice dobrých důvodů, kdy je třeba chránit nějakou veřejnou hodnotu. Hospodářství bude těžko vzkvétat v právním prostředí, které – s nadsázkou – ruší písemné smlouvy na běžícím pásu a dokonce je bude nahrazovat „smlouvami“, jejichž obsah bude soud dovozovat úvahou jen z jednání účastníků. A ne z toho, co si písemně sjednali. Nejde zdaleka jen o podnikatelskou sféru: i běžný občan potřebuje perspektivu, že při běžném chodu věcí má právně zajištěny výsledky své práce a svůj majetek.