Existuje mnoho různých způsobů, jak měřit velikost banky, a velké finanční instituce světa se předhánějí v tom, jak vybrat a použít tu vhodnou metodu poměřování tak, aby vyšly co největší, podporujíce tak obecně rozšířenou a pomýlenou představu, že obří velikost dokazuje něco o jejich kvalitě. Dobře si tuto hru s čísly pamatuji z dob, kdy jsem pracovala nejdříve v Chase a poté v , tedy právě ve dvou z institucí, které se dlouhodobě perou o titul největší světové banky.
Ovšem v posledních letech je jedna věc jasná, a tou je nástup čínských institucí. Tím se ostatně bankovnictví nijak neliší od ostatních oborů výroby a služeb, kde se čínské firmy začínají výrazně profilovat v mezinárodním měřítku. Dle časopisu The Banker je nyní absolutně největší světovou bankou, měřeno například podle velikosti Tier 1 kapitálu, ale i podle jiných kritérií, čínská Industrial and Commercial Bank of China (ICBC). V první desítce se pak ještě nachází China Construction Bank (CCB), Bank of China (BOC) a Agricultural Bank of China (ABC).
Platí tady ovšem ještě, alespoň vzdáleně, ono výše zmíněné pravidlo, že velikost je jakýmsi garantem toho, že ta nebo ona bankovní instituce dělá něco dobře? V případě čínských bank asi opravdu ne. Jednak jsou tak úzce provázány se státem, že asi nejde ani v jedné z těchto „Big Four“ mluvit o nějaké nezávislé úvěrové politice nebo risk managementu, jednak jsou tak dobře chráněny proti konkurenci prostřednictvím státní regulace, že jsou vlastně jakýmisi chapadly nebo prodlouženými rukami čínského ministerstva financí. V dobrých dobách vytvářejí naprosto nemístné zisky, v dobách špatných jim stát okamžitě přispěchá na pomoc a vyčistí je od špatných úvěrů, jako tomu bylo při vzestupu špatných půjček v devadesátých letech 20. století.
Tak jako ve všech centrálně plánovaných ekonomikách, vznikly tyto instituce odštěpením od čínské centrální banky, People’s Bank of China (PBOC), a to již v 80. letech minulého století. Dokonce byly také všechny kotovány na burze v Hong Kongu a Šanghaji, přestože si v nich stát nechal majoritní podíl. Partajní kontrola samozřejmě probíhá i na úrovni managementu těchto bank. Řídící představitelé všech čtyř bank čínské Velké čtyřky se plynule přesouvají mezi pozicemi ve vrcholovém vedení těchto komerčních bank a centrální banky, respektive regulatorních institucí čínského kapitálového trhu.
Byznys model těchto velkých čínských bank je od začátku velmi jednoduchý. Od doby svého založení dělají stále to stejné, tedy především ve velkém financují čínské státní firmy. Jejich profitabilitě v poslední dekádě napomáhal růst celé čínské ekonomiky a také specifická regulace, která uměle stanovuje maximální úrokovou míru na depozita, a činí tak jejich náklady na financování prostřednictvím primárních depozit nesmírně levnými. Za takto levné peněžní zdroje se pak čínské státní firmy snadno financovaly a získávaly výhody nejen v konkurenci s čínským privátním sektorem, ale také v mezinárodním kontextu.
Jak se ale v posledních letech začíná čínské centrální vedení zaměřovat na podporu přechodu čínského růstového modelu z exportně zaměřeného na růst prostřednictvím domácí spotřeby, je také jasné, že nebude nadále slepě podporovat všechny nabobtnalé státní výrobní firmy a nebude nadále automaticky sanovat všechny špatné úvěry, které jim banky Velké čtyřky poskytují.
Na banky patrně již brzy dolehne další vlna špatných úvěrů, které byly poskytnuty od roku 2009 ve snaze udržet čínskou ekonomiku na trajektorii neudržitelného růstu HDP. Oficiální čínské statistiky špatných úvěrů tvrdí, že špatné půjčky tvoří jen 1 % bankovních aktiv. Tomu ale nikdo nevěří, analytici odhadují skutečné číslo spíše okolo 10 %. V sektorech, které zápasí s nadbytečnou kapacitou, jako například výrobní sektor, by to mohlo být až 17 % úvěrů.
Je jistě nepravděpodobné, že by čínská vláda připustila, aby se kterákoliv z Velké čtyřky dostala do skutečných problémů, nebo dokonce padla. Co je ale velmi pravděpodobné, je, že jak čínská ekonomika zpomaluje a zvyšuje se tak pravděpodobnost, že špatné úvěry státním firmám ukáží svou ošklivou tvář, jen některé z nich budou sanovány v plném rozsahu. Postavení Velké čtyřky a její tržní podíl mezi čínskými finančními institucemi se tak oslabí na úkor skutečně privátních bank, tak jako roste podíl privátních firem - takzvaných bambusových kapitalistů - na úkor firem státních i v ostatních sektorech čínské ekonomiky.
Banky Velké čtyřky se budou také muset naučit dělat byznys jiným způsobem než jen na nejvyšší úrovni přelít miliardy úvěrů do státních kolosů. Služby rostoucí střední třídě, včetně spotřebitelských úvěrů a hypoték, a půjčky středním a malým firmám nejsou jejich silnou stránkou, a slovo služby je vůbec v jejich slovníku poněkud cizím pojmem. Ale pokud se nepřizpůsobí tomuto trendu, někdo jiný asi ano. V roce 2006 byl podíl úvěrů malým a středním firmám a domácnostem jen 22 % celkových úvěrů v čínské ekonomice. Poradenská firma McKinsey odhaduje, že v roce 2021 budou již tvořit 57 % všech úvěrů.
Toto a uměle nízké úrokové sazby na depozita také již několik let přispívají k odlivu úspor obyvatelstva z oficiálního bankovního sektoru, tedy hlavně z Velké čtyřky, do šedého bankovního sektoru, kde desítky tisíc (!) firem nabízejí různé produkty financování, leasingu a záruk s vyšším výnosem pro střadatele. Pokud by se čínské vedení rozhodlo zrušit strop na úrokové sazby, znamenalo by to patrně skutečnou revoluci v čínském bankovnictví. Krátkodobě by to jejich profitabilitu výrazně snížilo, v dlouhodobém horizontu by to asi pomohlo získat zpět něco z tržního podílu, který se pomalu přesunul do tohoto málo regulovaného stínového finančního sektoru.
Všechny tyto trendy dohromady nejsou pro Velkou čtyřku příliš příznivé. Tak, jak špatné úvěry porostou, nemají před sebou velké čínské banky zrovna zářné zítřky. Podle odhadů Moody’s by si klesající úrokové marže měly v příštích dvou letech vyžádat kapitálovou injekci do čínského bankovního sektoru ve výši 50-100 miliard amerických dolarů jen k tomu, aby si banky zachovaly poměr kapitálové přiměřenosti na dnešní úrovni. Někteří analytici se domnívají, že čínský bankovní sektor bude v příštích 5 letech potřebovat až 300 miliard dolarů nového kapitálu.
K tomu se ještě připojují sílící hlasy z nejvyšších míst, volající po rozbití jejich monopolu, stejně jako o potřebě více privátního kapitálu a více nových bankovních licencí. Již od osmdesátých let v Číně fungují tzv. akciové komerční banky, které byly nově vytvořeny a financovány kombinací státního a privátního kapitálu. Některé z nich, například China Minsheng nebo China Merchants se staly velmi úspěšnými a přispěly již nyní k poklesu tržního podílu Velké čtyřky pod 50 %. Jejich zkušenosti a schopnost poskytovat služby se jim jistě budou hodit tak, jak poptávka po úvěrech ze strany malých a středních firem a domácností dále poroste.
Ale konkurence se Velké čtyřce rýsuje i z poměrně neobvyklých míst. Čínští internetoví velikáni Alibaba a Tencent se začaly energicky profilovat jako poskytovatelé finančních služeb. Tencent nabízí online platební služby a služby wealth-managementu 300 milionům uživatelů své extrémně populární aplikace sociálních médií zvané WeChat. Alibaba založil úspěšnou dceřinou společnost na online platební styk zvanou Alipay, která v rámci nové služby Yu’E Bao nabízí všem zákazníkům své mateřské e-commerce firmy jednoduchou konverzi zbylé hotovosti do vysoce zúročených fondů. Jen za pár měsíců od spuštění tohoto produktu již získal více než miliardu dolarů v investicích.
Tržní podíl těchto internetových gigantů ve finančních službách je samozřejmě stále mikroskopický. Ale banky by na vavřínech spát neměly. Zaprvé se klientům tyto nové služby skutečně líbí. Zadruhé, na rozdíl od nafoukaných čínských bankéřů, kteří se na drobnou klientelu nikdy nesoustředili, mají internetové firmy obrovské množství dat o nákupních zvycích a solventnosti svých zákazníků. Že by „Big Four“ mohla být přemožena ze strany „Big Data“?