Události posledních pěti let, kdy svět zasáhla finanční, dluhová, bankovní a další krize, měly být pro investory velkou školou. Přesto mnozí stále opakují tytéž chyby a, jako dřív, podléhají špatným vzorcům chování. Bez rozmyslu se řítí za módními trendy, nechávají se strhnout davem, dívají se slepě do minulosti, nevěnují pozornost důležitým detailům a nikdy nemají dost.
Deník Wall Street Journal téma konzultoval s psychology a správci portfolií a přišel se sedmi největšími a nejtypičtějšími hříchy, kterých se lidé na finančních trzích dopouští. Nabízí také rady, jak se od nich uchránit.
1) Chtíč a honička za minulými výnosy
Víra v to, že výkonnost akcie, komodity nebo fondu z posledního roku či dvou je nějak směrodatná pro budoucí vývoj, je podle odborníků jednou z největších pastí investování. Než vypukla finanční krize, lidé vložili obrovské prostředky do realitního trhu v přesvědčení, že ceny domů nemohou nikdy klesnout. Podobně tomu bylo se zlatem, které zdražovalo přes desetiletí a obzvlášť v posledních letech se kolem něj rozjela masivní propagační kampaň v médiích i odborných publikacích.
Lékem na bezhlavé následování loňských tabulek je podle finančních poradců pohled na vývoj sledovaného aktiva v mnohem delší perspektivě. Grafy historických cen leckdy pomohou otevřít oči. Zlato sice zdražovalo od roku 2001 až donedávna, ale dlouhodobě zaostává za akciemi a sotva drží tempo s inflací.
Investoři také nezřídka nedosahují ani výnosů nabízených v průměru podílovými fondy. Nastoupí do nich totiž, až když se fondům začíná hodně dařit, a vystupují krátce poté, co výkonnost klesne. Ve výsledku propásnou počáteční zisky a zaregistrují větší ztráty. Podle konzultantské společnosti Morningstar činil průměrný výnos amerických akciových podílových fondů v posledních 15 letech 6,6 % ročně, zatímco individuální investoři si v těchto fondech přišli jen na 4,6 %.
Lepší je proto zachovat chladnou hlavu a nenechat se zlákat svádivou reklamou nabízející nejnovější žhavé investiční tipy.
2) Pýcha a přílišná sebejistota
Pan Smith si chtěl opatřit akcie Miscrosoftu při jejich IPO v roce 1986. Jelikož během prvního dne obchodování cena vystřelila z 21 USD na 27 USD za kus, rozhodl se počkat na korekci. Jenže ta nikdy nepřišla, a tak pan Smith promarnil slušnou příležitost a jen sledoval, jak se titul šplhá až k 60 USD za kus v roce 1999.
Investoři, obzvlášť nováčci, by si neměli nalhávat, že o finančních trzích či situaci konkrétní firmy či produktu ví víc než ve skutečnosti. Zdravá dávka pochybností a pokory nikdy neuškodí. Nejlepším pomocníkem je zpravidla názor nezaujaté třetí strany. Může se jednat o finančního poradce, blízkého kamaráda či příbuzného, který nebude dopadem rozhodnutí přímo ovlivněn. Někteří se sdružují ve spolcích, jiní navštěvují semináře nebo konference. Důležité je neuzavírat se před názory druhých.
3) Lenost a poplatky
Investoři často nedávají pozor na detaily. Vidí slavné jméno v čele fondu nebo výnosy z posledních let a už se nezajímají o poplatky a další náklady s investicí spojené. Místo aby si pořídili levný indexový fond, který pouze sleduje vývoj jednoho podkladového instrumentu (např. S&P 500) a na výdajích z výnosu odečítá pouze 0,05 %, koupí si podílové listy v aktivně spravovaném fondu a nechají se zbytečně obírat. Podle řady studií přitom dražší fondy zpravidla zaostávají za levnější konkurencí.
4) Závist a touha po výjimečnosti
Co je lepší než skvělá příležitost? Skvělá příležitost nabízená pouze vám. Před IPO zažili správci portfolií návaly lidí toužících po akciích trendy sociální sítě. Skutečnost, že k dispozici bylo jen omezené množství akcií, prý horečku jen umocňovala. „Vyvolení šťastlivci“ poté sledovali, jak cena klesá z upisovacích 38 USD pod 20 USD za akcii.
Princip exkluzivity pro lákání dalších a dalších nebohých dušiček do své pyramidové hry uplatňoval i Bernard Madoff, který si odpykává 150 let (už jen 145) žaláře za podfuk století. Madoff nebyl žádný amatér, do svého klubu přijímal jen omezený počet klientů ročně.
5) Zlost a neschopnost přiznat vlastní chybu
Prohrávat peníze na burze se nelíbí nikomu. Lidé nakoupí za 100 USD, s nervy na dranc sledují propad na polovinu, pak třetinu. Ale neprodají – a čekají na zázrak. Averze vůči ztrátám, jak jev nazývají psychologové, je velmi častým jevem. Řada investorů se jako klíšťata držela propadajících technologických titulů po roce 2000 a akcií bank po roce 2007.
Neschopnost přiznat si chybu a smířit se se ztrátou může být pro portfolio zničující. Investoři by se proto neměli ohlížet jen na technickou analýzu či dokonalou znalost finančních výkazů vyvolené firmy, ale brát v potaz celkovou makroekonomickou situaci.
6) Nenasytnost a neschopnost odříkání
Proč se omezovat, když život nabízí tolik úžasných lákadel a příležitostí už teď? Dovolená v Karibiku, domácí kino, nadupaný sporťák – a tak by šlo v možnostech utratit peníze, které bychom mohli potřebovat, nebo dokonce ještě nemáme, pokračovat dál.
Nízká úroveň úspor je v řadě rozvinutých ekonomik považována za vážný problém. Lidé vnímají důchod jako něco velmi vzdáleného, co se jich zatím vůbec netýká. Někde se spoléhají na stát, někde před otázkou živobytí ve stáří prostě zavírají oči. Měli by si ale zkusit odpovědět například na to, jak si představují svůj životní styl po odchodu z pracovního procesu, či jen kdy by k tomu mohlo dojít. Někteří poté dospívají k šokujícímu zjištění, že za x let, které jim zbývají, si už tolik našetřit nestihnou.
7) Lakota a stádní myšlení
Když se burzy v roce 2008 hroutily, investoři brali hromadně do zaječích a převáděli celé portfolio na hotovost. To samé se teď děje na dluhopisovém trhu, který se otřásá kvůli obavám z dopadu omezování QE.
Nejlepší obranou proti panickým výprodejům či nákupním horečkám je dlouhodobý, promyšlený investiční plán, kterého je třeba se držet bez ohledu na mediální humbuk kolem událostí všedního dne. Investoři by si měli udělat jasno v tom, jakou část portfolia chtějí držet v akciích, dluhopisech a dalších aktivech a s jakými výnosy počítají. Mírné úpravy jsou možné, ale spíš v řádech jednotek procent.
(Zdroj: WSJ)