V poslední době se hodně hovoří o tom, jak moc špatného dluhu drží ve svých rozvahách čínské banky. Podle oficiálních informací dosahují tyto úvěry pouze 1 % celkových úvěrů, málokdo tomu ale věří. Já určitě ne. K dispozici je řada různých odhadů; řekněme, že nedobytných je asi 10 % úvěrů. Je to konec světa? Není. V první řadě si musíme uvědomit, že vysoká úroveň těchto úvěrů nebude mít dopad na běžný provoz bank. Co se stalo, stalo se a to, zda banky vykazují objem špatných úvěrů podle pravdy, není zase tak důležité. Nakonec jde jen o účetní operaci. Můžeme tvrdit, že výsledkem bude otřesená důvěra, ale v podobné situaci jsme se již nacházeli a k většímu odlivu vkladů z bank nedošlo. Naopak. Většina Číňanů se o podobné zprávy nezajímá. Nestarali se ani o zprávy, že banky jsou v podstatě v bankrotu. Mezi lety 2000–2002 ani vláda, ani banky samotné nezastíraly, že nedobytná je přibližně třetina úvěrů. Vláda vyřešila situaci tak, že vytvořila instituce, které špatná aktiva spravovaly.
Postupu vlády, tedy vytvoření správců špatných úvěrů a rekapitalizaci bank, tehdy všichni tleskali. Odkud se ale vzaly peníze, které tyto kroky financovaly? V prvním sledu od ministerstva financí, ale v konečném důsledku od daňových poplatníků a střadatelů. Na přelomu tisíciletí rozšířila centrální banka spread mezi minimální úvěrovou sazbou a sazbou depozitní. Tato marže bankám umožnila dosahovat vysokých zisků a obnovit tak jejich kapitál. Vedle toho byly schopné platit daně ministerstvu financí, které je předtím financovalo. Nyní se kloním k názoru, že „nový“ kapitál, který vláda bankám poskytla, nadělal více škody než užitku. Banky pocítily falešnou důvěru založenou na očištěné rozvaze a víře v to, že se jim opět dostane pomoci.
V Číně, na rozdíl od USA a dalších zemí, neexistuje systém pojištění vkladů. Veřejnost ale bankám věří, a to i těm nejmenším. Číňané vůbec nerozlišují jednotlivé instituce podle toho, jak bezpečné jsou u nich vklady. Rozhodující jsou pro ně služby a dostupnost. Velkým rozmachem tak dnes procházejí banky na vesnicích, a to i přes vážné zpomalení celé ekonomiky a nestabilní globální prostředí. Většina vládních představitelů považuje kvůli implicitní garanci vkladů vytvoření formálního pojištění za zbytečné.
Špatné úvěry a nedostatečný kapitál znamenají důvod k obavám. Představme si však, jakou hrozbou by bylo oslabení ekonomiky a pokles poptávky po úvěrech. Situace by se podobala Japonsku před dvaceti lety. Poptávka po úvěrech ale naštěstí zůstává silná i přes klesající návratnost investic a nadbytečné kapacity. Bezpečnost bank závisí v konečném důsledku na důvěře veřejnosti a stavu ekonomiky. Pokud byť jen jeden z těchto faktorů zapůsobí negativně, nezachrání banky žádné navýšení kapitálu. Čínské banky jsou dnes velmi likvidní, pokud ekonomika dále poroste, budou poskytovat úvěry, z nichž většina bude splácena. Střadatelé budou dále vkládat své peníze do bank. Čas je výjimečně dobrým lékařem a za pár let dosáhnou celkové zisky takové výše, že to bude stačit na obnovení kapitálu. Vláda a investoři nemusí mezitím dělat nic, jen relaxovat.
Autorem je Joe Zhang, který stojí v čele Guangzhou Wansui Micro Credit Company.
(Zdroj: FreeExchange)