Jak jsme uvedli již v úvodním článku našeho miniseriálu, podle nového občanského zákoníku (NOZ) se považuje za nejsilnější dědický titul dědická smlouva, následována slabší závětí a nejslabší tzv. zákonnou posloupností. Kde nedojde k dědění podle dědické smlouvy nebo podle závěti, nastává dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části ze zákona. Zůstavitel se však může pojistit pro případ, že nebude dědit jím povolaný dědic ze závěti, tím, že takovému dědici povolá náhradníka. Není přitom vůbec důležité, zda původní dědic nedědí z důvodu, že zemřel ještě před zůstavitelem nebo že prostě jen dědictví odmítl.
NOZ je postaven na principu volnosti zůstavitele v rozhodování o svém majetku. Je proto možné, aby určil za náhradníka dědicovi jednu osobu nebo klidně i více náhradníků, za náhradníka přitom může povolat i ostatní spoludědice. V takovém případě se příslušná část pozůstalosti rozdělí mezi tyto spoludědice podle výše jejich dědických podílů. To však neplatí, je-li kromě spoludědiců povolána náhradníkem i jiná osoba. V tomto případě dědí náhradníci příslušnou část pozůstalosti rovným dílem.
V souvislosti s obecným náhradnictvím je však třeba upozornit, že ne vždy se automaticky musí stát dědicem náhradník, byť dědic původně povolaný nedědí. NOZ reaguje i na situaci, kdy zůstavitel povolá za dědice své dítě, a to v době, kdy toto dítě ještě nemělo žádného potomka, a zůstavitel současně povolal pro případ, že dítě z nějakého důvodu zemře ještě před zůstavitelem, tomuto dítěti náhradníka. Podle výše uvedených pravidel by měla v situaci, kdy dítě zemře ještě před smrtí zůstavitele, připadnout pozůstalost náhradníkovi. V souladu s primárním záměrem zůstavitele, aby pozůstalost přešla po jeho smrti na jeho potomka a zůstala tak „v rodině“, NOZ stanoví, že náhradnictví zaniká, pokud zemřelé dítě zůstavitele zanechá před svou smrtí potomka způsobilého dědit. Je zcela nerozhodné, že se takový potomek narodí až po smrti dítěte zůstavitele. Jinak řečeno, pro zánik náhradnictví postačí, je-li v době zůstavitelovy smrti takové dítě alespoň počato.
Svěřenské nástupnictví
Od obecného náhradnictví popsaného výše odlišuje NOZ takzvané svěřenské nástupnictví. Jedná se o zcela nový institut, který umožňuje zůstaviteli, aby v závěti nařídil, že po smrti jeho dědice přejde pozůstalost ještě na další osobu, takzvaného svěřenského nástupce. pro případ své smrti tím, že tuto pozůstalost následně nabývá svěřenský nástupce. Odlišnost obecného náhradnictví a svěřenského nástupnictví tkví zejména v tom, že u obecného náhradnictví dědic vůbec nedědí (zemře ještě před smrtí zůstavitele, nechce nebo nemůže dědit) a pozůstalost připadne rovnou náhradníkovi, zatímco u svěřenského nástupnictví zůstavitelem povolaný dědic (přední dědic) pozůstalost skutečně nabývá, je však v rozsahu této pozůstalosti omezen při pořizování pro případ své smrti tím, že tuto pozůstalost následně nabývá svěřenský nástupce.
Prakticky to může mít význam například tam,kde má zůstavitel jasnou představu o tom, jaký by měl být další osud rodinné firmy poté, co zemře jeho jediný bezdětný syn. Aby však zůstavitel neovlivňoval osud majetku nekonečnou řadou svěřenských nástupců, zaniká podle NOZ toto nástupnictví nejpozději uplynutím sta let od smrti zůstavitele, a to i když nařídil delší dobu. Každého v této souvislosti asi napadne, zda NOZ brání tomu, aby přední dědic nabytý majetek prodal a získané peníze utratil. Ano, je tomu tak. Nerozhodne-li zůstavitel ve své závěti jinak, má dědic možnost nabytý majetek užívat, brát z něho plody a užitky, ale nemůže tento majetek prodat někomu jinému. To může učinit jedině v případě, že by tím došlo k úhradě zůstavitelových dluhů. Pokud ale zůstavitel v závěti uvede, že dědic může s pozůstalostí volně nakládat či nabytý majetek prodat, je pouze na dědici, zda následně svěřenskému nástupci něco zbude.
Druhý díl seriálu o závěti jste si mohli přečíst zde.