Jak jsme uvedli již v úvodním článku našeho miniseriálu, bude moci od 1. ledna 2014 zůstavitel pořídit pro případ smrti i formou takzvaného odkazu. Nejde v podstatě o nic jiného než o odkázání určité věci z pozůstalosti třetí osobě - odkazovníku. Předmětem odkazu tak může být osobní automobil, vzácný obraz, podepsaná kniha, ale třeba i rodinná vila.
NOZ výslovně uvádí, že odkazovník není dědicem, ale vzniká mu pouze pohledávka vůči dědici na vydání zůstavitelem označené věci. Vyjádřeno na příkladu bude odkaz fungovat tak, že zůstavitel v závěti dědici přikáže, aby z pozůstalosti vydal odkazovníku rodinnou vilu, sbírku známek či prostě něco jiného. Pokud o odkazu odkazovník neví, musí jej dědic o odkazu informovat. Teprve poté bude moci dědic nabýt majetek označený v závěti. Mezi dědicem a odkazovníkem vznikne stejný právní vztah jako mezi věřitelem a dlužníkem. Nevydá-li dědic odkázanou věc dobrovolně, bude se jí moci odkazovník domoci soudní cestou.
Zůstavitel však může v závěti určit i to, že dědic zdědí vše kromě vzácného obrazu Jana Zrzavého, přičemž nevysloví přání, komu má obraz připadnout. V takovém případě se bude jednat o zřízení odkazu zákonným dědicům.
Nejednoho čtenáře asi napadne v souvislosti s dosud uvedeným otázka, co se například stane, když bude dědic zatížen tolika odkazy, že mu z pozůstalosti nic nezbude, zda se bude zapisovat odkázaná vila do katastru nemovitostí nejprve dědici a pak znovu odkazovníku, nebo co když zůstavitel neurčí jako odkaz konkrétní věc z několika možných? I na tyto otázky nová soukromoprávní úprava pamatuje a nenechává tak prostor jakýmkoli pochybnostem.
Podle NOZ platí, že odkazy připadají k tíži všem dědicům podle poměru jejich podílů, a to i tehdy, byla-li odkázána věc náležející jednomu ze spoludědiců. Ať již ale zůstavitel zatíží dědice odkazy jakkoli, musí jim zůstat minimálně jedna čtvrtina hodnoty dědictví, která je odkazy nezatížená. Pokud by zůstavitel zatížil dědice ve větším rozsahu, je na nich, zda využijí svého práva na poměrné zkrácení odkazu či zda splní zůstavitelovu poslední vůli.
Při odkazu věcí určitého druhu, je-li takových věcí v pozůstalosti více, je na dědici, aby rozhodl, kterou věc odkazovníku vydá. Musí však zvolit takovou věc, kterou odkazovník bude moci užívat. Tak například, pokud bude mít zůstavitel ve své garáži tři automobily, z nichž jedno je luxusní Ferrari, jedno Škoda Octavia a jeden Velorex „džínový“, přičemž v závěti přikáže dědici pouze to, že má vydat z pozůstalosti jeden automobil, může se dědic rozhodnout, které ze tří vozidel odkazovníku vydá.
NOZ dále stanoví, že odkazovník nabývá právo na odkaz smrtí zůstavitele, přičemž odkázanou věc nabývá stejný způsobem, jakým se nabývá vlastnické právo. V případě, že se věc zapisuje do veřejného seznamu (například rodinný dům) zapíše se vlastnické právo k věci do tohoto seznamu odkazovníku přímo po zůstaviteli. Předchází se tak situaci, že by vlastnické právo k domu bylo nejprve zapsáno ve prospěch dědice a až následně odkazovníku, což by mimo jiné účastníky v rámci řízení před příslušným katastrálním úřadem zatěžovalo i finančně.
Pokud by chtěl zůstavitel z nějakého důvodu odkaz odvolat, může tak učinit obdobně jako při odvolání závěti (zničí listinu, kterou odkaz zřizuje). Kromě toho stanoví NOZ i další vyvratitelné právní domněnky, při jejichž splnění platí, že byl odkaz odvolán. Tak se má za to, že byl odkaz odvolán v případě, že zůstavitel odkázanou věc zničí, nebo ji zcizí a znovu nenabude, odkázanou věc změní takovým způsobem, že to je již věc jiná nebo odkázanou pohledávku vymůže a vybere. Pokud by ale odkázanou věc nabyla jiná osoba nebo byla-li odkázaná věc změněna či zničena mimo vůli zůstavitele platí, že odkaz odvolán nebyl a odkazovníku musí být vyplacena peněžitá náhrada nebo vydána změněná věc.