Po většinu své prezidentské vlády se Barack Obama musel vypořádat s abnormální kontrolou veškerých svých kroků týkajících se amerického hospodářství. Možná i proto se včerejší projev Baracka Obamy v Milwaukee u příležitosti amerického svátku práce nesl v duchu všech dílčích úspěchů, kterých jeho administrativa za poslední roky dosáhla.
„Dle prakticky všech měřítek se americká ekonomika i američtí pracovníci těší lepším podmínkám, než které znali ve chvíli, kdy jsem převzal úřad,“ uvedl Obama. Poukazoval tak na zrychlení hospodářské růstu ve druhém čtvrtletí, či na pokles míry nezaměstnanosti, která se v srpnu pohybovala na úrovni 6,2 %. To je výrazné zlepšení oproti hodnotě okolo 10 % z roku 2009, kdy Obama do prezidentského křesla usedl. Stejně tak americká hlava státu neopomněla označit za správné rozhodnutí záchranu automobilového sektoru či zdravotnickou reformu, která dle něj značně zlepšila život amerických pracovníků. V souhrnu tak kroky své administrativy shrnul Obama následovně: „Amerika je silnější dík rozhodnutím, která jsme přijali na záchranu naší ekonomiky, a to ve snaze odpovědět na jednoduchou otázku – je takový krok dobrý pro běžné Američany?
Samochvála smrdí, ale…
Říká se, že samochvála smrdí. Avšak nikoliv ve světě politiky. Právě zde totiž více než kde jinde plátí - „Co si neuděláš sám, to nemáš.“ Barack Obama jistě nese zásluhu na zlepšení amerického hospodářského stavu, avšak skutečně je to právě on, kdo si zaslouží všechen kredit? Dosáhl by současných přívětivých čísel i bez nekonvenční podpory dodané skrze nástroje kvantitativního uvolňování centrální bankou? Ať už s Obamou sympatizujete či nikoliv, dozajista uznáte, že odpověď na obě otázky zní ne.
Byl to totiž právě Obama, kdo přesvědčil Kongres o zvýšení minimální mzdy či navýšení infrastrukturálních výdajů, které nepřinesly prakticky žádný efekt. Tolik vychvalovaná zdravotnická reforma má bezesporu také své mouchy, přetrvávající vysoká daňová zátěž pro korporace pak ubližuje podnikatelským snahám, no a jak sám Obama uznal, námitky si zaslouží i způsob intervence amerických jednotek v Libyi z roku 2011. Zaslouží si snad za tyto a další přešlapy nést plnou zodpovědnost? Odpověď zní opět ne. Stejně jako je Obama pouze zčásti příčinou hospodářského úspěchu, je obdobě jen částečným strůjcem amerických neúspěchů. Zápasí totiž z nepřízní republikánského kongresu, omezenými pravomocemi či anti-americkou náladou, kterou si světová velmoc vybudovala účastí v lokálních ozbrojených konfliktech. O nich vyjma několika výjimek (přesun jednotek do oblasti Sýrie, nedávné bombardování ISIS v Iráku) Obama nerozhodoval. Byl to naopak právě on, pod jehož vedením začalo postupného stahování amerických vojáků z oblastí v Iráku a Afganistánu.
Barack Obama jakožto nejmocnější muž planety vzbuzuje zaslouženou pozornost. Jedni jej obdivují, jiní mu nemohou přijít na jméno. To už je holt úděl prezidentské pozice a Obama není výjimkou. V demokratickém uspořádání je to totiž právě on, kdo nese americký prapor takříkajíc v dobrém i zlém. Když se daří, máchá jim všem na obdiv. Když však chybuje, zrakům zůstane co nejvíce skryt. Právě v politice totiž kromě „co si neuděláš – nemáš“ platí, že „chybovat se nevyplácí“. A když už chybujete, jen se s tím proboha nechlubte.
Zdroje: Reuters, WSJ