Cenová stabilita a stabilita cen. To zní jako prašť nebo uhoď. A často se to tak prezentuje. Ale nenechte se mýlit, je to stejně zavádějící představa, jako by se vám někdo snažil namluvit, že brejlovec vlastně není had - s vadou zraku - ale obrýlený lovec. Asi málokoho v prvním okamžiku napadne, o jak rozdílné ekonomické pojmy v tomto případě jde. K mému překvapení však není mnoho populárních textů, které by laické veřejnosti dokázaly tento rozdíl vysvětlit.
Tak tedy: o stabilitě cen centrální banky vůbec nehovoří. Naproti tomu cenovou stabilitu mají v popisu práce a definují ji jako malou, ale kladnou inflaci, většinou někde okolo 2 %. Nabízí se otázka, proč není správné chtít inflaci nulovou. A co je vlastně špatného na stabilitě cen, tedy stabilních cenách?
Stabilita cen, tedy cenová rigidita či neměnnost cen je ve skutečnosti ekonomický nesmysl. Zkusme domyslet argument neměnnosti cen do důsledků. Ceny jsou dány nabídkou a poptávkou a závisí na mnoha faktorech. Stabilita cen přitom de facto znamená nejen vyrovnání nabídky a poptávky tak, že vedou stále ke stejné (konstantní) ceně, ale případně neměnnost podmínek tak, aby zůstaly zachovány relativní ceny mezi jednotlivými druhy zboží i služeb. Přeloženo do běžného jazyka: museli bychom zakázat technologický pokrok, dostupnost surovin by musela být konstantní v čase (ani by nesmělo být možné je vyčerpat), stejně tak jako by se například neměnil počet obyvatel jakožto pracovní síly (a také zákazníků, kteří vytvářejí poptávku), jeho vzdělanostní struktura ani očekávaná doba života. Absurdnost takové situace je zřejmá a nikdo se nad tím nepozastavuje. Ostatně ona cenová rigidita byla jeden z fenoménů plánovaného hospodářství a v praxi vedla v mírné formě k frontám, pořadníkům, nákupním horečkám a černému trhu - ve finále nás však spolu s tím plánováním dovedla k beznadějnému zaostávání ekonomiky.
Co z toho plyne, je jasné: ceny nemohou být v čase konstantní, a to ani nominální ceny vyjádřené v penězích – bez ohledu na to, zda jsou v daný okamžik platebním nástrojem dnešní peníze nebo v minulosti třeba zlatá mince, šáteček či kamínek. Ceny se v průběhu doby stále mění a odrážejí tak relativní vzácnost daného zboží či služby v daném místě, čase a formě. Stabilita cen je tudíž možná pouze jako jedna teoretická forma cenové stability ve statické ekonomice, tedy takové, která se nevyvíjí v čase a ani nespotřebovává konečné zdroje.
To má k reálnému světu hodně daleko. Proto ekonomové přišli s definicí cenové stability tak, aby byla prakticky použitelná pro společnost, která se rozvíjí a kde se všechny relativní ceny mohou, resp. zákonitě musí, v čase měnit.
Cenová stabilita se tak odvozuje od schopnosti uchovávat konstantní kupní sílu peněz v čase. Tedy srovnání toho, co bylo možné koupit za stejný obnos včera, co lze koupit dnes a co zítra. Takovým měřítkem je inflace, tedy změna cenové hladiny reprezentativního spotřebního koše. Fajn, ale proč nenulová inflace?
Sama inflace je definována pomocí spotřebního koše, tedy reprezentativního vzorku cen v ekonomice, kdy každé zboží má nějakou předem danou váhu, která odpovídá jeho podílu na spotřebě. A zde narážíme na praktická omezení našich schopností inflaci měřit. Problém nespočívá, jak se může na první pohled zdát, v omezenosti spotřebního koše, tedy že zahrnuje pouze typické položky, a nikoliv tisíce a tisíce druhů zboží. Čistě teoreticky (pokud by nám nevadila nákladnost měření) jsme schopni učinit takový výběr a rozšíření spotřebního koše, abychom snížili chyby měření na požadovanou úroveň. Stejně tak existují metody, jak (částečně) korigovat změnu kvality zboží. Například mléko v igelitovém pytlíku za socialismu, které zkyslo ještě v obchodě, bylo kvalitativně jiným produktem než dnešní mléko, které v papírové krabici vydrží několik týdnů. Otázku, které z nich je skutečně lepší, ponechme stranou. Důležité je, že oboje je však spotřebitelem chápáno jako „jeden litr mléka“.1
Co však určitě nedokážeme, je okamžitě zachytit změny v preferencích spotřebitelů a v jejich chování. Jinými slovy, samotné váhy jednotlivých položek ve spotřebním koši se mění v čase tak, jak se mění chování spotřebitelů v reakci na ceny a na nové produkty na trhu, jak se mění způsob prodeje a jak mizí zastaralé zboží z nabídky. Stejně tak nejsme schopni zachytit krátkodobé změny nákupních zvyklostí plynoucí z akčních slev. Prostě když jsou mandarinky ve slevě, nekoupím pomeranče. A obráceně. Přestože jsem během roku zakoupil v průměru množství, které odpovídá spotřebnímu koši, zaplatil jsem celkem o něco méně.
Tato praktická omezení 2 vedou k tomu, že naměřená inflace je vždy vychýlena – a jelikož spotřebitel bude zcela logicky preferovat levnější reálné nákupy oproti spotřebnímu koši, bude vychýlena směrem vzhůru. Uvedená výchylka je tím větší, čím více se mění ceny v ekonomice, tedy i čím větší jsou strukturální změny v dané ekonomice. Nicméně různé ekonomické studie ukazují, že pro nízkoinflační ekonomiku se výchylka pohybuje okolo 1 %, a tak naměřená 1 % inflace je de facto hranicí cenového poklesu (deflace). Jen pro ilustraci, velmi známá tzv. Boskinova zpráva udává vychýlení 1,3 % před rokem 1996 v USA. Cenová stabilita proto leží nad jedním procentem a naměřená inflace blízko 1 % znamená plné zachování kupní síly peněz v čase. Ovšem zmíněné akademické výpočty ukazující skutečné vychýlení inflace jsme však schopni provádět až zpětně s dostatečným odstupem času a už vůbec ne dopředu nebo v reálném čase.
Jelikož samu hranici známe až ex post a ještě pouze s určitou mírou nepřesnosti, stanovuje se inflační cíl s malou rezervou nad 1 %, aby případné neočekávané šoky v ekonomice nevedly k cenovému propadu do deflační spirály. Zase platí, že čím větší bude rezerva, tedy vyšší inflace, tím se sice zmenší pravděpodobnost deflační pasti, avšak za cenu opuštění principu perfektního uchování hodnoty v čase. Taková volba není triviální, ale můžeme vycházet z dosavadní empirické zkušenosti. Ekonomiky, jejichž měnové autority se snažily o nízkou inflaci v průměru ve výši 1 % (Japonsko, Švýcarsko), se dostaly do deflačních problémů. Ekonomiky, kde je inflační cíl u 2 %, se v současnosti při dlouhé vleklé krizi sice potýkají s problémem nízké inflace a deflace je v nich tématem vážných ekonomických diskuzí, avšak zatím se tomuto úskalí vyhýbají. Podle současného stavu poznání je proto 2% inflace pro nízkoinflační ekonomiku minimální bezpečnou úrovní inflace – tedy stavem, který zaručuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu. Tedy ani nula, ani rigidní ceny. Cenová stabilita a stabilita cen se tak má k sobě stejně jako chytrý čtenář a čtoucí chytrák nebo růžové dřevo a dřevěná růže.
---
1 Spotřební koš je k dispozici na webu ČSÚ. Můžeme srovnávat, jak se letos změnil oproti loňsku.
http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/spotrebni_kos_2013/$File/spot_kos2013.pdf
http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/spotrebni_kos_2014/$File/spot_kos2014.pdf
2 V literatuře se hovoří o čtyřech základních kategoriích vychýlení: vlivem substituce, nových distribučních metod, posunu kvality a zavádění nových produktů.
Autorem článku je Lubomír Lízal, Česká národní banka. Originál článku najdete na blogu ČNB - zde.