Švédská centrální banka Riksbank v úterý snížila sazby z 0,25 % na nulu a naznačila, že k jejich zvýšení nedojde dříve než v roce 2016. Tímto krokem kulminoval velký obrat v její politice. Mezi červnem 2010 a červencem 2011 totiž Riksbank zvedla sazby o 1,75 procentního bodu na 2 %. V prosinci 2011 už ale sazby opět snižovala a nyní leží níže než během globální finanční krize. Podobně jako v USA a Velké Británii není problémem růst. Ten by se podle centrálních bank měl letos pohybovat na 1,9 %, příští rok na 2,7 % a v roce 2016 na 3,3 %. Nezaměstnanost klesá a čeká se, že tomu tak bude i nadále. Problematická je ovšem inflace, která v září dosáhla -0,4 %. Částečně je to odrazem nižších cen energií a potravin, ale i tak je Riksbank velmi vzdálena svému inflačnímu cíli ve výši 2 %.
Snížení sazeb sebou nese riziko v podobě ohrožené finanční stability. Ceny švédských nemovitostí prudce rostou a domácnosti jsou vysoce zadlužené. Takzvaná makroprudenční politika, která by měla zvyšovat finanční stabilitu, neměla doposud na dluh velký vliv. Ten tak dosahuje 170 % příjmů domácností. Proti tomuto vývoji ale stojí zmíněný pokles inflace. Pokud by šlo pouze o nižší ceny potravin a energií, docházelo by v podstatě k podpoře spotřebitelské poptávky a tudíž i celé ekonomiky. Ale kdyby se nižší inflace začala projevovat v očekáváních, vyvolávalo by to u centrální banky velké obavy. A obrat v politice Riksbank může mít dopady i na jiné země, které zvažovaly zvýšení sazeb. Nyní se zdá, že tento krok je ještě více vzdálený.
Deflační obavy dnes sílí v řadě vyspělých ekonomik a důvodů je několik. Deflace představuje plošný pokles cen a někdy i mezd. A pokud někomu klesají mzdy, radost z klesajících cen mít nebude. Pro zaměstnavatele je ale obvykle těžké snížit nominální mzdy (i když to není nemožné). Naopak je relativně snadné zvyšovat mzdy menším tempem, než jakého dosahuje růst cen. V takovém případě dochází k poklesu reálných mezd. V deflační ekonomice by měly klesat ceny i mzdy. Pokud se tak děje jen u cen, firmy zaměstnávají méně lidí a dochází k růstu nezaměstnanosti. Pokles nominálních mezd obvykle nastane až ve chvíli, kdy je nezaměstnanost skutečně obrovská. Příkladem jsou země jako Estonsko či Lotyšsko.
Ekonomické učebnice hovoří i o tom, že pokud domácnosti věří v další pokles cen, odloží své nákupy do budoucna. Jestliže se tak děje v širším měřítku, podniky budou méně investovat a všichni na tom nakonec budou hůře. Problémy přinášejí i dluhy – ceny a mzdy totiž mohou klesat, hodnota dluhů se ale nemění. Dlužníci tak musí snížit své výdaje, a týká se to jak soukromého, tak vládního sektoru. V Evropě jde nyní o jeden z největších problémů. Irving Fisher v této souvislosti tvrdil, že dlužníci zmenší své výdaje více, než je věřitelé zvýší. Japonsko na druhou stranu ukazuje, že ekonomika se může po delší dobu pohybovat v mírné deflaci bez toho, aby se roztočila deflační spirála.
Zdroj: WSJ