V polovině prosince jsem letěl do Moskvy. Stmívá se tam kolem půl páté a slunce nevyjde dříve než v deset dopoledne. Pro ty, kteří jsou zvyklí žít blíže u rovníku, to je nepříjemné. Cesta z letiště ukazuje, že v Moskvě probíhá nekonečná renovace budov a prosperita nebyla nijak narušena. Měl jsem řadu rozhovorů s našimi hostiteli a studenty z Institutu mezinárodních vztahů. Šlo o běžné lidi, žádné zaměstnance vládních institucí. Získal jsem tak přehled o tom, jak smýšlejí Rusové. Domníval jsem se, že v popředí jejich zájmu bude ekonomika – propad rublu, pokles cen ropy, zpomalení ekonomiky, dopady západních sankcí, apod.
Tato témata se ale moc neprobírala. Veřejnost teprve začíná pociťovat negativní dopady těchto faktorů, a to hlavně přes rostoucí inflaci. Situaci ale uklidňuje i vláda a soukromé subjekty. Rusové poukazují na to, že jsou na ekonomické problémy zvyklí, prosperita je pro ně spíše výjimkou. Je běžné očekávat, že se vrátí chudoba. Platilo to za Jelcina i za vlády carů. Někteří Rusové ale dodávají, že i přesto dokázala jejich země zvítězit ve válkách, které potřebovala vyhrát. A lidé žijí život, který má smysl žít. Tyto úvahy se vztahují i k sankcím. Rusové mi chtěli ukázat, že kvůli nim svou politiku směrem k Ukrajině měnit nebudou.
Rusové vydrží to, co by jiné země položilo. Podporují vládu bez ohledu na to, jak kompetentní je, a to pokaždé, když se země cítí být ohrožena. Na sankce Rusko odpoví vlastními sankcemi. Nikdo je nespecifikoval, ale domnívám se, že lidé, se kterými jsem se bavil, měli na mysli hlavně znárodnění zahraničních aktiv. Nikdo ovšem nezmiňoval přerušení dodávek plynu do Evropy. Sankcím jsem já sám nikdy nevěřil a názory Rusů mě v tomto postoji pouze utvrdily. Pochopil jsem ale jednu věc: Uvalené sankce vlastně ukazují, co by vydržel či nevydržel Západ.
Rusové berou současnou situaci velmi vážně, a to by vysvětlovalo, proč přes všechen negativní vývoj Putinova podpora neklesá. Vůči Ukrajině je cítit velmi tvrdý postoj. Rusové se domnívají, že Obamova vláda udělala z jejich země agresora. Důraz byl obvykle kladen na dva body: Krym tvoří historicky součást Ruska a už dříve tam dominovaly ruské jednotky. A patrné bylo i jasné přesvědčení, že na východě Ukrajiny žijí hlavně Rusové, a ti musí získat velkou míru autonomie. To samé platí o jiných zemích s ruskými menšinami. Jeden profesor v této souvislosti poukazoval na Kanadu a Québec s tím, že sám Západ nemá obvykle problémy s regionální autonomií.
Rusové považují za významný vývoj v Kosovu. Jejich přání tam prý byla ignorována a zároveň tam byl nastaven precedens. Západ v Kosovu prostě udělal to, to chtěl. Podle Rusů ale platí, že když překreslil mapu Srbska, mohou teď oni měnit hranice Ukrajiny. Snažil jsem se nediskutovat o tom, co je dobré a špatné, protože historie se neodvíjí od morálních principů. Bylo mi jasné, že Rusové vnímají Ukrajinu jako strategické území, bez kterého by čelili přímé hrozbě. Ta nemusí existovat nyní, ale může se objevit v budoucnu. Poukazovali na to, že Hitler i Napoleon byli poraženi právě díky tomu, že armády musely překonávat rozsáhlá území.
Snažil jsem se prezentovat pohled Američanů. Spojené státy se už dlouho snaží o jediné. Chtějí zabránit tomu, aby se objevil globální hegemon, který by mohl využít západní technologie a zároveň ruské zdroje a lidi. USA tedy intervenovaly v první světové válce a zabránily Německu, aby se tímto hegemonem stalo. To samé se stalo ve druhé světové válce. Ve studené válce se snažily o to, aby se hegemonem nestalo Rusko. Americká strategie je tak už velmi dlouho konzistentní. Současné obavy z Ruska tvoří směsici vzpomínek na studenou válku, které mají svůj racionální základ. Ekonomická slabost však neznamená slabost vojenskou. Pokud Rusko získá vliv nad Ukrajinou, kdo bude další?
Když jsem podobné argumenty sdělil jednomu vysokému zástupci ruského ministerstva zahraničí, řekl mi, že nechápe, o čem mluvím. Věděl dobře, co přivedlo Rusko na Ukrajinu, ale popsané americké principy podle něho nemají s Ukrajinou co dělat. Je to příliš abstraktní, pro Rusko ale Ukrajina představuje blízký problém. Rusové podle svého pohledu nejsou ani zdaleka tak asertivní a útoční, jak se jim vyčítá, jejich kroky jsou defenzivní. A americké obavy považují za přehnané.
Nejdůležitější otázka zní: Co bude nyní? Rozšíří se krize na Ukrajině do baltských zemí? Člověk z ministerstva tvrdí, že ne. Zdálo se, že to myslí upřímně. Rusové se domnívají, že musí vyřešit problém na Ukrajině a vypořádat se se sankcemi. Západ má zdroje na to, aby se vypořádal s několika krizemi, oni musí vyřešit tuto. Bude jim stačit autonomie na východě Ukrajiny. Jak velká by ale měla být, nevím. Musí ovšem přijít významné gesto, které by ochránilo jejich zájmy a potvrdilo význam Ruska ve světě. Argumenty, že autonomie je na Západě běžná, jsou skutečně přesvědčivé. Historie je ale o tom, kdo má moc. A Západ na Rusko tlačí tvrdě. Nic ale není víc nebezpečné, než poraněný medvěd. Lepší je ho zabít. Ale v případě Ruska to nikdy nebylo lehké.
Z celého pobytu jsem získal dojem, že Putin má větší podporu, než jsem se domníval. To nemusí znamenat mnoho, protože prezidenti přicházejí a zase odcházejí. Je ale možné, že to, co by západního politika položilo, nemá v Rusku vliv. Také jsem nabyl dojmu, že Rusové neplánují agresi. A to ve mně budí skutečné obavy. Národy si totiž často nejsou vědomy toho, co se chystá, a pak mohou reagovat způsobem, který překvapí je samotné. Nejde tedy o to, jaké jsou nyní záměry. Jde o to, co může nečekaně přijít pro Rusko i pro ostatní. Každopádně platí, že Ukrajina je strategicky klíčovým bodem a Rusko bude s obavami nahlížet na každé její přiblížení k Západu. Nemusí se nám to líbit, ale ruská historie je historií budování nárazníkových pásem. Rusko tak chce, aby Ukrajina zůstala alespoň neutrální.
Pro Spojené státy je růst moci některé země na Východě podnětem k automatické reakci. Po studené válce trvající půl století jsou Američané hypersenzitivní na možný růst moci Ruska. Ruské záměry a americké obavy jsou dvě naprosto rozdílné věci. Spojené státy a Evropa nerozumí Rusům a ti zase nechápou obavy Západu. Nejde o neporozumění, ale o nekompatibilní východiska. Nic na světě nevyřeší problém dvou zemí, které se snaží o svou ochranu a činí to tak, že zastrašují druhou zemi.
Autorem je George Friedman.
Zdroj: Geopolitical Weekly