Japonský premiér prý změnil názor na to, jak pokračovat s Abenomií, poté, co si pohovořil s Paulem Krugmanem. Týkalo se to daní vlastně i toho, jak lze a nelze v ekonomice v útlumu snižovat dluhy. V předchozím příspěvku jsem rozebíral, jak moc jsou propojené osudy eurozóny a Japonska a zaměřoval jsem se na monetární politiku. Ono se to ale týká i politiky fiskální a oné schopnosti snižovat dluhy v útlumu.
Jak pokračuje celý japonský příběh, který dostává nové zvraty třeba po krátkých rozhovorech s blogujícím nobelistou, naznačují dnes zveřejněná čísla. Produkt v Q4 rostl podle čerstvých dat o 2,2 %. Danske Bank, jejíž projekce pro letošní čtvrtletí jsou shrnuty v grafu, byla tedy příliš optimistická (stejně jako konsenzus). A i její poměrně býčí pohled ukazuje, že po zbytek roku bychom se k vyššímu růstu pohybovat neměli. Po roce 2008 4 a půl recese i bez nefunkční monetární unie a vítězné dekády v nedohlednu. Naštěstí se ale bavíme jen o ekonomice.
Japonsko a ztracené dekády jsou brány jako synonymum. Tolik se ale neví, jak moc „ztracené“ ony dekády byly. V případě Japonska je totiž důležité rozlišovat mezi růstem produktu celkového a produktu na hlavu. Následující dva obrázky ukazují poměr produktu na hlavu ve vybraných zemích relativně k USA (ta jsou na 100 %). Z prvního vidíme, že Japonsko začínalo na počátku šedesátých let jako naprostý outsider s HDP na hlavu nižším než 20 % HDP na hlavu v USA. V druhé polovině osmdesátých let už ale vidíme zemi, která je o 50 % lepší než USA! Tedy zemi, které dokázala to, o čem se jiným ani nesnilo.
Pak přichází ony ztracené dekády, které vrací HDP na hlavu (relativně k USA) zhruba na úroveň ostatních ekonomik z prvního grafu. Můžeme to celé vnímat jako počáteční triumf zejména na straně nabídkové, následovaný ani zdaleka ne tak triumfálním zvládnutím problémů na straně agregátní poptávky. Nutno ale podotknout, že v absolutním vyjádření nebyly japonské příjmy na hlavu během ztracených dekád „ztraceny“ – jen nerostly tak rychle.
Zdroj: Světová banka
Pokud tedy u Japonska hovoříme o ztracených dekádách, měli bychom mít na paměti i to, že před nimi tu byla mimořádná vítězná jízda. To se bohužel nedá říci o zemích z druhého grafu. Periferii eurozóny se vyjma Irska nikdy nepodařilo dotknout se příjmů běžných v USA. A pokud si tyto grafy vezmeme jako relevantní měřítko, je otázka, u koho spíše hovořit o skutečných ztracených dekádách:
Posledním grafem jsme se dostali k eurozóně. Zveřejněna budou tento týden i PMI v měnové unii (pátek). Čeká se další zlepšování. O tom, k jakým dekádám se nyní v Evropě pohybujeme, se ale nyní nerozhoduje na základě vrtkavých nálad. Děje se tak hlavně ve strategické hře mezi Řeckem na straně a Německem s jeho spojenci na straně druhé. Jen není vůbec jasné, jaký výsledek vlastně směřuje k vítězným dekádám pro všechny. Jinak řečeno, z dlouhodobějšího pohledu si nejsem jistý, zda se radovat spíše v případě, že bude opět dosaženo (Pyrrhovy?) dohody, či ne.