V Pekingu proběhlo jednání Národního lidového kongresu. Asi 3 000 „zvolených“ zástupců ze všech koutů Číny se setkalo s cílem probrat stav země a předstírat podíl na jejím politickém vedení. Někdo toto setkání vnímá jako známku síly čínského politického systému. Ve skutečnosti ale maskuje jeho slabost. Vždy měl notnou dávku teatrálnosti, která měla evokovat moc a sílu komunistické strany. Politici i občané jsou si vědomi toho, že se podobným rituálům musí podřídit, radovat se z nich a papouškovat oficiální slogany. Toto chování je v Číně známo jako „ukazování toho, kde stojím“. Nejde ale o nic víc než o symbolickou participaci.
Navzdory zdání je čínský politický systém ve vážné krizi a nikdo si toho není vědom lépe než samotná komunistická strana. Vláda doufá, že tažení proti korupci a disentu vládu jedné strany posílí. Prezident Xi Jinping je rozhodnut vyhnout se chybě Gorbačova a nebýt tím, kdo bude řídit kolaps vlastní strany. Nakonec ale možná skončí stejně, protože jeho despotismus doléhá na celou zemi a tlačí ji ke kritickému bodu. Predikce toho, kdy autoritářské režimy padnou, jsou hodně nejisté. Jen málo odborníků ze Západu dovedlo předpovědět rozpad Sovětského svazu, CIA byla úplně mimo. Podobné to bylo s pádem komunistických režimů v evropských zemích. V případě Číny se o podobném vývoji hovoří už od roku 1989 a řada expertů vsadila své dobré jméno na predikce kolapsu komunistické strany. Jiní byli opatrnější a mezi ně jsem patřil i já. Časy se však mění a my tak musíme měnit i náš pohled.
Začala poslední fáze vlády jedné strany v Číně. Podle mého názoru pokročila více, než se většina domnívá. Další vývoj bude pravděpodobně hodně nestabilní. Ti, kteří se na současném systému aktivně podílí, tak budou činit až do chvíle, kdy bude jasné, že přichází změna. Konec pravděpodobně nebude klidný, čekat se dá spíše dlouhodobější chaotická a násilná změna. Nemohu vyloučit, že nakonec dojde k mocenskému puči. Současný prezident totiž svým tažením proti korupci ohrožuje klíčové stranické, armádní i ekonomické skupiny.
Existuje pět indikátorů zranitelnosti současného systému a slabosti komunistické strany. Za prvé, čínské ekonomické elity jsou jednou nohou venku a jsou připraveny Čínu ve velkém počtu opustit v případě, že se systém začne hroutit. Rekordní počet bohatých Číňanů posílá své děti na studia do zahraničí. Mimo jiné to také poukazuje na kvalitu čínského vzdělávacího systému. V USA například probíhá vyšetřování „porodní turistiky“. V jejím rámci cestují tisíce Číňanek do USA, aby se do Číny vrátily s potomky narozenými ve Spojených státech. Bohatí Číňané také masivně nakupují aktiva v zahraničí a využívají daňové ráje. To vše napovídá, že tito lidé nemají moc velkou důvěru v čínský systém.
Za druhé, současný prezident po svém nástupu k moci v roce 2012 zvýšil míru politické represe. Jde o média, film, umění, literaturu, náboženské skupiny, internet, Tibet, disidenty, právníky, nevládní organizace, univerzitní studenty, apod. Je explicitně zakázáno uznávat západní „univerzální hodnoty“, včetně demokracie, svobodného tisku a neoliberální ekonomiky.
Za třetí, i zastánci současného režimu začínají mít pochyby. Minulý rok jsem se jako jeden z mála cizinců a jako jediný Američan zúčastnil konference o „čínském snu“. Dva dny jsme poslouchali prezentace od stranických akademiků. Jejich tváře a řeč těla byly ztuhlé, jejich nuda byla jasně viditelná. Bylo zřejmé, že propaganda ztrácí svou sílu a císař nemá žádné šaty. Za čtvrté, korupce, která je prorostlá stranou a armádou, je stejně tak prorostlá celou společností. Současné tažení proti korupci je tvrdší než to předchozí. Problém ale žádné takové tažení nevyřeší, protože korupce je nerozlučně spojena s vládou jedné strany, sítěmi vzájemných vazeb, netransparentní ekonomikou, státem ovládanými médii a neexistující vládou práva.
Navíc se ukazuje, že cílem současné kampaně jsou hlavně spojenci bývalého vedení země, a to může pro současnou vládu také představovat riziko. V neposlední řadě je tu ekonomika, která čelí řadě systematických překážek, na které neexistuje nějaké jednoduché řešení. Dosavadní reformy jsou umírněné. Přestože spotřebitelské výdaje rostou a došlo k některým reformám ve fiskální oblasti, významné zájmové skupiny mají stále velkou moc a další změny blokují.
Řešením popsaných problémů je pouze politická reforma. Bez ní se Čína nikdy nestane inovativní společností a znalostní ekonomikou. Když padl Sovětský svaz, tehdejší čínské vedení bylo posedlé tím, že zkolaboval sesterský komunistický režim. „Čínský sen“ má zabránit tomu, aby k něčemu takovému došlo v Číně. Její prezident jen pár měsíců po svém zvolení říkal, že Gorbačov Sovětský svaz zradil a Moskva neměla „skutečného chlapa“, který by se jeho krokům postavil. Současná čínská represe má být opakem perestrojky a glasnosti. Předchozí čínské vedení si ale z rozpadu SSSR vzalo úplně jiné poučení a snažilo se o otevření systému a částečné politické reformy.
Někteří odborníci se domnívají, že po současné represi přijdou reformy směřující k větší otevřenosti. Ale na to bych nesázel. Současná vláda vše vnímá jako hru s nulovým součtem. Uvolnění kontroly by podle ní vedlo k pádu. Navíc věří, že USA se aktivně snaží o ukončení vlády komunistické strany. Nezdá se tedy, že by razantní reformy byly skutečně na pořadu dne. Čínská komunistická strana je druhou nejdéle vládnoucí stranou na světě, první je strana v Severní Koreji. Žádná strana ale nevládne navždy. Už nyní hodně jejích členů i běžných občanů hlasuje nohama.
Autorem je David Shambaugh, který působí na George Washington University a Brookings Institution.
Zdroj: WSJ