Ochránci životního prostředí používají v posledních letech několik argumentů zaměřených proti fosilním palivům. Tvrdí, že jejich zdroje už brzy dojdou. K tomu prý bude sílit cenový tlak od jejich alternativ a ty je postupně úplně vytlačí z trhu. A nakonec si podle nich nemůžeme dovolit tyto zdroje používat, protože přinášejí změny klimatu. V současné době ale ani jeden z těchto argumentů nevypadá moc přesvědčivě. Naopak se zdá, že se ještě dlouho budeme spoléhat na fosilní paliva.
V roce 2013 pocházelo 83 % globálně spotřebovaných energií z fosilních zdrojů. Před deseti lety byl tento poměr stejný. Zároveň však došlo k poklesu emisí oxidu uhličitého na jednotku spotřebované energie. Nejvíce k tomu přispělo nahrazování uhlí v elektrárnách plynem. Na globální úrovni naopak nemůžeme hovořit o tom, že by k tomuto poklesu významněji přispěly alternativní zdroje energií. Růst jejich využití jen nahradil odklon od používání jaderné energie. Argument, že fosilní paliva brzy dojdou, je alespoň na čas lichý. Kolaps cen ropy, ke kterému došlo v posledním půl roce, je odrazem jejího nadbytku. A ten zase přichází v přímém důsledku předchozích vysokých cen, které stimulovaly inovace a frakování spolu s dalšími technologiemi těžby a průzkumu. Spojené státy se tak opět dostaly do jedné ligy se Saúdskou Arábií a Ruskem.
Společnosti ve Spojených státech tvrdí, že náklady na těžbu klesají a k tomu se zvyšuje množství ropy a plynu, které jsou schopny ze země dostat. Tato revoluce se přitom na globální úrovni nachází v úplně počáteční fázi. Zajistí dostatek ropy a plynu na desetiletí a možná i století. Jestliže někdo tvrdí, že fosilní paliva dojdou, činí stejnou chybu jako americká prezidentská komise v roce 1922. Ta říkala, že „těžba plynu se už dostala do fáze poklesu“.
Tvrzení, že zdroje fosilních paliv jsou omezené, je zavádějící. Atlantský oceán je také „omezený“, to ovšem neznamená, že když si vyjedete na loďce v Maine, za chvíli narazíte do Francie. Stáda bizonů byla naopak „neomezená“ v tom smyslu, že se mohla množit. A přesto došlo k jejich téměř úplnému vyhubení. Je paradoxem, že zatímco omezené zdroje ještě nikdy nedošly, ty neomezené často čelí svému konci. Příklady jdou od bizonů přes poštovní holuby až po velryby.
Také nedochází k tomu, že by alternativní zdroje tlačily svými cenami fosilní paliva z trhu pryč. Naděje se dlouho upínaly k jaderné energii. Ale i kdyby nyní nastalo období jejího boomu, došlo by pouze k nahrazení starých bloků. Problémem jsou zde náklady spojené s rostoucími požadavky na bezpečnost a všechnu dokumentaci a regulaci. Jaderné elektrárny se tak stávají obrovskými projekty, které nejsou schopny konkurovat ostatním zdrojům bez toho, aby byly dotovány.
Nejlevnějším obnovitelným zdrojem je energie z vody, ale zde existuje pouze minimální prostor pro další expanzi. Využití vln a přílivu je zatím nepraktické a neekonomické, většina odborníků tvrdí, že se to v dohledné době nezmění. Větrná energie se při veškeré podpoře dostala na 1 % světové spotřeby. Sluneční energie se neposunula ani tam. Náklady v této oblasti klesají, týká se to zejména slunečních elektráren. Ale i kdyby byly solární panely zadarmo, stále by jen těžko konkurovaly tradičním zdrojům. Výjimku by představovala jen místa s velmi intenzivním slunečním svitem. K tomu přidejme obrovská území, která tato technologie vyžaduje, a náklady na záložní zdroje pro dny, kdy je chladno a temno. Pokud by se měla americká ekonomika spoléhat zase jen na větrnou energii, musely by větrné farmy zabírat území o rozloze Texasu, Kalifornie a Nového Mexika.
John Constable z University of Buckingham tvrdí, že využívání větrné a vodní energie před průmyslovou revolucí bylo velkým omezením pro další rozvoj společnosti. Akumulace kapitálu byla kvůli nedostatku energie velmi pomalá. Stojí tu proti nám náš dávný nepřítel, druhý termodynamický zákon. Jak je patrné z pokoje každého náctiletého, při absenci práce se vše ve světě stává chaotičtější a méně organizované. Pokud se to má změnit, potřebujeme energii. Čím více jí máme, tím složitější a silnější systém utvoříme. Platí to o lidském těle i o celé společnosti. Fosilní paliva tak pro nás byla darem, který umožnil vytvářet složité systémy jako stroje či stavby a tím si zlepšit náš život.
Výsledkem je to, co filozof a historik Deirdre McCloskey nazývá „velkým zbohatnutím“. Dnes ale stále existuje více než miliarda lidí, kteří nemají přístup k elektrické energii a životnímu standardu, který přináší dostatek energetických zdrojů. Nejde jen o otázku pohodlí. Až vám někdo bude kázat o tom, že nechce, aby jeho vnoučata trpěla kvůli fosilním palivům, ukažte mu fotku dítěte z Afriky, které umírá kvůli tomu, že dýchalo husté spaliny z domácího ohně.
Nezapomínejme také na to, že fosilní paliva přispěla k ochraně planety. Například spisovatel Alex Epstein tvrdí, že uhlí zastavilo a pak zvrátilo trend odlesňování Evropy a Severní Ameriky. Ropa zase zastavila vybíjení velryb. Dnes se hovoří o tom, že naši planetu ničíme. Ale je tomu skutečně tak? Svět se od devatenáctého století určitě otepluje, tempo oteplování je ale hodně proměnlivé a celkově pomalé. Nedochází ke zrychlení tempa zvyšování hladiny moří, neroste četnost a ničivost bouří a vln veder. Síla ledu v Arktidě se zmenšuje, v Antarktidě ale roste. Vědci se navíc shodují na tom, že růst oxidu uhličitého přispívá ke zvýšení výnosů plodin a celkovému zvýšení objemu zelené vegetace na planetě po roce 1980.
O tom, že emise oxidu uhličitého vyvolávají oteplování, hovořil už v roce 1938 britský vědec Guy Callender. Také ale tvrdil, že celkový efekt bude pravděpodobně pozitivní, protože dojde k rozšíření zemědělských oblastí na sever. Po roce 2000 vzniklo 14 studií, které tvrdí, že citlivost oteplování na emise oxidu uhličitého není ani zdaleka tak velká, jak tvrdí Mezinárodní panel pro změnu klimatu.
Pokud je to pravda, máme vysvětlení toho, že zemský povrch se posledních 35 let neohřívá ani zdaleka tak rychle, jak se předpokládalo. Většina vědců přesto není ochotna opustit své modely. Tvrdí, že prudké oteplení se jen opozdilo a tudíž by bylo moudré nějak snížit emise s tím, že ono „nějak“ nesmí poškodit chudé a ty, kteří se snaží o dosažení přijatelného životního standardu. Určitě bychom měli podporovat přechod od uhlí k plynu, obnovit stavby jaderných elektráren a investovat do solárních a větrných elektráren. Stejně tak bychom měli investovat do technologií absorbce oxidu uhličitého. Jedno ale určitě fungovat nebude: Vysvětlování chudým, že mají smůlu, a poskytování dotací dobře postaveným kapitalistům, kteří za ně budou budovat projekty obnovitelných energií zabírající obrovské plochy a generující omezené množství energie.
Autorem je Matt Ridley, člen britské Sněmovny lordů.
Zdroj: WSJ