Hledat v komentářích
Investiční doporučení
Výsledky společností - ČR
Výsledky společností - Svět
IPO, M&A
Týdenní přehledy
 

Detail - články
Kdo neskáče, není Liberlanďan

Kdo neskáče, není Liberlanďan

20.5.2015 17:00

Tak mi zase něco uniklo. Až teprve z (mimochodem velmi dobré) DVTV jsem se před nedávnem dozvěděl o Liberlandu. Pokud je někdo vůči domácímu (nebo vlastně zahraničnímu?) dění tak nevšímavý jako já a tudíž neví, o čem je řeč, nabízím „definici“ otců zakladatelů v poznámce pod čarou* (viz i liberland.org). Ale je pravděpodobné, že v tuto chvíli už naprostá většina čtenářů ví, o čem hovořím. V zemi Járy Cimrmana se rychle nabízí nejjednodušší vysvětlení celé věci, ale z dvou rozhovorů s prezidentem LL panem Jedličkou je celkem jasné, že vše je jinak. A přestože by bylo velmi jednoduché vše shodit a zesměšnit, byla by to chyba.

Je dost dobře možné, že v ekonomii často fungující „J funkce“ je relevantní i pro novátorské nápady. Na mysli mám možnost, že na to, aby něco fungovalo, to musí být buď hodně konformní, nebo to musí hraničit se šíleností. Projekt LL patří samozřejmě do druhé skupiny a má i výrazně výhodný poměr „upside/downside“ rizik. K tomu žijeme v době, kdy se dějí věci dříve nemyslitelné (i když to neznamená, že nakonec uspějí). Dobrým příkladem je bitcoin. Významným rysem této měny je to, že její úspěch v oblasti běžného užívání se odvíjí a bude odvíjet od toho, jak neúspěšná (!) bude, co se týče investiční atraktivity. I zde lze najít paralelu s LL – o skutečném úspěchu se bude rozhodovat až ve chvíli, kdy opadnou vášně a vlny a nastane dennodenní občanský život.

Paul Krugman definuje stát jako pojišťovnu s armádou. Pan Jedlička si asi názory tohoto nobelisty velmi považovat nebude, ale podle mne je tato definice poměrně dobrá. V druhém rozhovoru pro DVTV bylo panu prezidentovi vytknuto, že jeho stát bude parazitovat na ostatních. O tomto tématu jsem přemýšlel už po rozhovoru prvním a tak mi ho diskutující jak se říká „vzali z huby“. Celou věc si můžeme rozdělit právě na onu „pojišťovnu“ (ve velmi širokém slova smyslu – všechny nearmádní služby, které vláda poskytuje) a na armádu.

Argument pana Jedličky proti nařčení z parazitování je jednoduchý. V tradičních státech se plýtvá a krade, parazitismus tedy bují zejména v nich. S tím lze většinou jen těžko polemizovat a velmi dobře chápu i logiku „zevnitř to měnit nelze, musí se ukázat příklad zvenčí“. Ona to ale na druhou stranu není odpověď na to, zda LL bude, či nebude parazitovat na jiných státech. Ať už se v nich krade, nebo ne, poskytují služby a LL bude mít čistý štít pouze v případě, že dovede zajistit rozsah všech služeb, které budou její občané od státu požadovat. Od narození až do smrti a i po ní. Hovoříme o systému vzdělávání, zdravotní péči, policii, atd. Samozřejmě, že bohatý LL si může tyto služby i částečně „outsourcovat“ v zahraničí (šlo by vlastně o úplně nový typ outsourcingu). Půjde to velmi hladce, pokud se stane státem bohatých elit. Pak nám zase hapruje ta snaha o to být příkladem pro všechny.

Tyto argumenty se nakonec budou stále točit v kruhu, mně z principiálního hlediska na celém konceptu vadí možná nejvíce ta armáda – neutralita nové země. Zatímco u výše uvedeného je i v tom nejhorším případě parazitismus silné slovo a můžeme hovořit třeba o freeridingu (a neříkám, že to u něj v případě LL nakonec skončí), u neutrality podle mého o určitý parazitismus jde. Nevnímám jí jako formu cesty k míru, ale jako postoj „ať se děje, co se děje, my se za nic a proti ničemu nepostavíme“. Samozřejmě, že podobná výtka neplatí ani zdaleka jen v případě LL a lze se o ní dlouze bavit. V případě LL je pak neutralita pravděpodobně ekonomickou nutností, takže opět narážíme na to, nakolik může být i případný úspěch brán jako univerzálnější příklad a ne jen jako vyplnění specifické tržní niky.

Najít dlouhou řadu důvodů, proč by LL neměl fungovat, není žádné umění. Pokud ale nesklouzneme k laciné kritice a povýšenosti, objeví se nám řada otázek, které jsme doposud považovali za dávno zodpovězené. A zjistíme, že je vlastně neznáme. Musím říci, že i přes výše uvedené je mi projekt v celku sympatický a hlavním důvodem je, že namísto křiku o revolucích, prohnilosti systému, apod. je nějakým činem (který ani v nejhorším případě nevyvolá tragédii). Jeho projektantům přeji, ať nedopadnou jako zmíněný Cimrman, který měl v řadě oblastí podobné převratné tendence, ovšem v praxi se většinou po čase vracel se slovy „tudy ne, přátelé“.

Zajímavou kombinací budoucnosti by pak byl například úspěch LL a prohlubující se problémy Řecka nutící tuto zemi k prodeji některých malých ostrovů rostoucímu počtu zájemců o vlastní stát. A když může Čína budovat umělé ostrovy... Poslední zprávy skutečně ukazují, že i zde možná stojíme na prahu nového věku – skupina Poláků prý založila další mikrostát, tentokrát na hranicích Chorvatska a Slovinska. Tentokrát jde o konstituční monarchii. Za pár let si možná vybere každý, konkurence na trhu se státy bude veliká. Možná, že i mezi zdejšími čtenáři už jsou nějací Liberlanďané a Liberlanďanky...


*Svobodná republika Liberland (dále jen Liberland) je suverénní stát ležící mezi Chorvatskem a Srbskem na západním břehu Dunaje. Nejbližší obce jsou Zmajevac (Chorvatsko) a Bački Monoštor (Autonomní oblast Vojvodina, Srbsko). Na některých mapách je toto území označeno jako „Gornja Siga“. Liberland vznikl díky hraničnímu sporu mezi Chorvatskem a Srbskem. Tuto oblast podél západního břehu řeky Dunaje si nenárokuje Chorvatsko, Srbsko ani žádný jiný stát. Jednalo se tedy o terra nullius, neboli zemi nikoho, a to do té doby, než této situace využil Vít Jedlička, který dne 13. 4. 2015 v této oblasti založil nový stát – Liberland. Hranice byla definována tak, aby nezasahovala do území Chorvatska ani Srbska. Svojí celkovou rozlohou cca 7 km2 je hned po Vatikánu a Monaku třetím nejmenším suverénním státem. Mottem Liberlandu je „Žít a nechat žít“, protože Liberland si zakládá na velké míře osobní i ekonomické svobody pro svůj lid, což garantuje Ústava, která značným způsobem omezuje moc politiků tak, aby nemohli příliš zasahovat do svobod liberlandského lidu. Liberland má zájem o udržování přátelských vztahů nejen mezi sousedními státy, ale i se zbytkem světa.


Čtěte více:

Návrat švýcarského franku do role bezpečného přístavu
19.5.2015 17:00
Nečekaná lednová změna přístupu Švýcarské centrální banky k měnové pol...
Akcie ČR – přehled doporučení: Investiční příležitosti z pražské burzy
20.5.2015 11:00
Jarní období v Evropě přineslo poměrně turbulentní vývoj na akciových ...
ECB: Between a rock and…
20.5.2015 11:20
Pozice ECB se dá označit velmi pěkným anglickým idiomem “between a roc...

Váš názor
  •  
    20.5.2015 22:27

    Těmhle rádoby-liberálovům by defacto vyhovovala místo státu prvobytně pospolná společnost
    sgt.Mike
    • VŽDYCYNKY PRDOBYTNĚ POSPOLNÁ SPOLUČTNOST ANEB ČLOVĚK JE PRIMÁRNĚ ZVÍŘE!
      21.5.2015 10:01

      A Ty/Vy se domníváte, že někde někdy existovalo něco jiného než PRDOBYTNĚ POSPOLNÁ SPOLUČTNOST?! ČLOVĚK JE PRIMÁRNĚ ZVÍŘE (K tomu srovnej/viz níže "Maslowova pyramida potřeb" ...)! ROZVÍJÍ (ZEJMÉNA SE ZRYCHLUJE) TECHNIKA, TEKNICKÝ POKROK ... Tzv. Homo Sapiens Sapiens zas' tolik nepokročil ... (NejSpíše se robotizuje směrem k Homo Cyborgus RobotyKus ... :D) Maslowova pyramida (potřeb) je hierarchie lidských potřeb, kterou definoval americký psycholog Abraham Harold Maslow v roce 1943. Podle této teorie má člověk pět základních potřeb (od nejnižších po nejvyšší - společně pak tvoří jakousi pomyslnou „pyramidu“): 1. fyziologické potřeby 2. potřeba bezpečí, jistoty 3. potřeba lásky, přijetí, sounáležitosti 4. potřeba uznání, úcty 5. potřeba seberealizace Maslowova pyramida OBR. Maslowova pyramida potřeb Potřeba seberealizace Potřeba uznání, úcty Potřeba lásky, přijetí, spolupatřičnosti Potřeba bezpečí a jistoty Základní tělesné, fyziologické potřeby První čtyři kategorie Maslow označuje jako nedostatkové potřeby a pátou kategorii jako potřeby existence (bytí) nebo růstové potřeby. Všeobecně platí, že níže položené potřeby jsou významnější a jejich alespoň částečné uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Toto však není možné tvrdit zcela bezvýhradně a je dokázáno, že uspokojování vyšších potřeb (estetických, duchovních) může napomoci v krajních situacích (nouze, nedostatek, strádání) lidského života, ve kterých je možnost uspokojování nižších potřeb omezena či znemožněna (například v prostředí koncentračních táborů, o čemž referovali např. Viktor Frankl anebo Konrad Lorenz). Za nejvyšší považuje Maslow potřebu seberealizace, čímž označuje lidskou snahu naplnit svoje schopnosti a záměry. Abraham Maslow vycházel ze svého přesvědčení, že výkon pracovníků je možné zvyšovat až k přirozeným fyziologickým hranicím pokud budou uspokojovány nejen materiální, ale i sociální potřeby, tj. potřeby seberealizace, sebeaktualizace, sebeuskutečnění, sociální sounáležitosti k někomu nebo k něčemu, tvořivosti, bezpečí, jistoty, postavení apod. K saturaci (naplnění, uspokojení) většiny potřeb dochází právě v pracovním procesu. Přínosem této školy je, že se snaží brát jakoukoliv lidskou organizaci jako systém zajišťující integritu osobních zájmů jakož i zájmů dotyčné organizace. Paradoxem je, že mnozí lidé o seberealizaci nestojí, jsou motivováni jen nižšími fyziologickými potřebami, klidem a pohodlím. Obsah • 1 Nedostatkové potřeby o 1.1 Fyziologické potřeby o 1.2 Potřeba bezpečí, jistoty o 1.3 Potřeba lásky, přijetí, sounáležitosti o 1.4 Potřeba úcty, uznání • 2 Existenční potřeby o 2.1 Potřeba seberealizace o 2.2 Sebetranscendence • 3 Překlad • 4 Související články • 5 Externí odkazy Nedostatkové potřeby Fyziologické potřeby Fyziologické potřeby jsou základní potřeby lidského organismu a mají nejvyšší prioritu. Skládají se převážně z těchto potřeb: • Potřeba dýchání • potřeba regulace tělesné teploty • potřeba tělesné integrity • potřeba vody • potřeba spánku • potřeba přijímaní potravy • potřeba vylučování a vyměšování • potřeba fyzické aktivity • potřeba rozmnožování Potřeba bezpečí, jistoty Jakmile jsou naplněny fyziologické potřeby, začnou narůstat potřeby jistoty a bezpečí: • jistota zaměstnání • jistota příjmu a přístupu ke zdrojům • fyzická bezpečnost – ochrana před násilím a agresí • morální a fyziologická jistota • jistota rodiny • jistota zdraví Potřeba lásky, přijetí, sounáležitosti Po naplnění fyziologických potřeb a potřeb bezpečí přichází třetí vrstva – sociální potřeby. Ty se ve všeobecnosti skládají z citových vztahů jako např.: • přátelství • partnerský vztah • potřeba mít rodinu Potřeba úcty, uznání Všichni lidé mají potřebu být respektováni, což zahrnuje i potřebu mít přiměřenou sebe-úctu. Úcta a uznání představuje typickou lidskou potřebu být přijímán, oceňován a respektován ostatními. Nízké sebevědomí nebo komplex méněcennosti mohou způsobovat problémy v této úrovni hierarchie. Lidé s nízkým sebevědomím často potřebují respekt od druhých, a někdy jen proto usilují o slávu, prestiž nebo uznání. Existenční potřeby Potřeba seberealizace Sebeaktualizace (pojem zavedl Kurt Goldstein, někdy je označována jako seberealizace) je instinktivní potřeba naplnit své schopnosti a snaha být nejlepším jakým jen člověk může být. Maslow definoval seberealizované osoby takto: • Přijímají okolnosti života (včetně sebe sama) namísto toho, aby je odmítali nebo se jim vyhýbali. • Jsou spontánní v tvorbě svých myšlenek a činů. • Jsou tvořiví. • Zajímají se o řešení problémů, často i o řešení problémů jiných lidí. Řešení těchto problémů hraje v jejich životě často klíčovou roli. • Cítí blízkost jiných lidí a všeobecně si váží života. • Mají vnitřní etiku, která je nezávislá na vnější autoritě. • Posuzují jiné lidi bez předsudků, způsobem, který je možné považovat za objektivní. Sebetranscendence Na pomyslném vrcholu pyramidy se nachází sebetranscendence, někdy nazývaná i duchovní potřeby. Maslow věří, že bychom měli zkoumat a rozvíjet vrcholné zážitky (krátké a zřídkavé momenty inspirace, extáze, uvolnění tvořivé energie), jakož i cestu k dosahování osobního růstu a naplnění. Jednotlivci s největšími předpoklady k dosahování vrcholných zážitků jsou sebeaktualizovaní, zralí, zdraví a sebenaplnění. Každý člověk je schopný mít vrcholné zážitky. Ti, kteří je nemají, je nějakým způsobem potlačili, nebo zabránili jejich vzniku. Překlad V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maslowova pyramída na slovenské Wikipedii. Související články • Clayton Alderfer (autor teorie ERG) Externí odkazy • Maslow, A. H.: O psychologii bytí. Praha: Portál , 2014. ISBN 978-80-262-0618-7 Maslowova pyramida z pohledu psychoanalýzy Kategorie: • Humanistická psychologie • Management • Personalistika • Štěstí http://cs.wikipedia.org/wiki/Maslowova_pyramida
      king
  • FYI: Železný zákon oligarchie a Každa moderní organizace (společnost/i) je byrokratická (Weberova teorie byrokracie) + GROUPTHINK (mj. jako V. díl Metternicha ...) + PŘÍLOHA SEMINÁRKA TEORIE ELITY / ÚVOD, ZEJMÉNA PARETO
    20.5.2015 17:37

    FYI: Železný zákon oligarchie a Každa moderní organizace (společnost/i) je byrokratická (Weberova teorie byrokracie) + GROUPTHINK (mj. jako V. díl Metternicha ...) + PŘÍLOHA SEMINÁRKA TEORIE ELITY / ÚVOD, ZEJMÉNA PARETO Železný zákon oligarchie Tento zákon vyjadřuje představu, že ve všech organizacích působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie (vládě několika nejbohatších [resp. nejschopnějších .... viz Pareto a zdatnost] osob) jako mocenské struktury. Michels se snažil tento zákon demonstrovat na příkladu politických stran a odborových svazů. Vedení velkých komplexních organizaci se vždy dříve či později zvrtne k oligarchii, když se začne více zajímat o uchování si nabyté moci než o původní cíle skupiny / organizace. Každá organizace se dělí na vedoucí menšinu a vedenou většinu, přičemž o všech důležitých otázkách rozhoduje menšina. Demokracii znemožňují tři tendence spočívající v podstatě lidské přirozenosti, politického boje a organizace. Aby organizace předešly těmto tendencím směřujícím k oligarchii, autoritářství a byrokracii, musí zajistit pár kroků: Musí být zachovány postupníctvo vedení, tak aby si nikdo nestihl upevnit své postavení natolik, že by se již nedal odstranit. Lídři nesmí získat absolutní kontrolu nad centralizovanou administrativou. Pokud se udržuje komunikace mezi lídry, rozhodnutí se dělají společně a přitom se udržuje výměna vedení, byrokracie vzniká hůře. Byrokratické odosobnění a odebrání moci jednotlivce nad ním samým způsobuje, že lidé poslouchají moc až příliš, spíše rituálně než vědomě. Rezignují na své postavení, protože vědí, že stejně nic nezmůžou. Železný zákon oligarchie a skupinová hloupost (viz GROUPTHINK, např. dle wikipedia) rubrika: Pel-mel V předchozím pojednání Františka Koukolíka na téma byrokracie bylo na závěr řečeno, s jakými problémy se může potýkat jakákoli hierarchicky organizovaná společnost. Třetím z těch problémů byla skupinová hloupost alias groupthink. Pojďme se tedy podívat, o co tady kráčí, ale nejdřív si řekněme něco o železném zákonu oligarchie (vše samozřejmě dle níže uvedeného zdroje). Lucifer Železný zákon oligarchie se prvně objevil v roce 1911 v knize Roberta Michelse Politické strany. Zákon "kdo řekne organizace, říká oligarchie" tvrdí, že se všechny druhy organizací změní na oligarchie bez ohledu na to, zda jsou na začátku demokratické nebo autokratické. Důvodem má být technická nevyhnutelnost existence užšího vedení, sklon vedoucích pracovníků vytvořit skupinu se společnými zájmy, vděčnost vedených lidí, nehybnost a pasivita mas. Záleží však na velikosti a složitosti organizací. Michelsův zákon nemusí platit pro malé organizace. Jeho platnost může omezit rotace pracovníků ve vedoucích pozicích. Jestliže organizaci tvoří jednotlivé velké, dobře organizované, lokálně autonomní skupiny a nejde tedy o plně vyvinuté řízení shora dolů, pak Michelsův zákon rovněž neplatí. Svéráznou podobou rozhodování v mocenských skupinách na vrcholu hierarchických byrokratických pyramid je groupthink neboli skupinová hloupost. Irving Janis, americký sociální psycholog, ji prvně popsal na příkladu rozhodování nejmocnějších lidí USA vedené prezidentem J. F. Kennedym před katastrofou v kubánské Zátoce sviní jako "způsob myšlení, kterému lidé propadnou, jsou-li členy výrazně soudržné skupiny, v níž snaha po dosažení jednomyslnosti zvítězí nad motivací k věcnému hodnocení možnosti jednat jinak". Groupthink může postihnout jakoukoli vysoce soudržnou skupinu, která musí dojít ke správnému rozhodnutí a přitom je pod výrazným tlakem, například míry odpovědnosti nebo nedostatku času. Groupthink se proto týká a bude týkat špičkových politiků, štábních důstojníků, církevních špiček, vůdců mafiánských organizací, skupin expertů ve vědě, průmyslu, ekologii atd. Příznaky, že skupina propadá skupinové hlouposti, jsou: Iluze nezranitelnosti, případně neporazitelnosti, přesvědčení, že se skupina nemůže dopustit chyby, že všechno musí dobře dopadnout. Racionalizace chybných rozhodnutí: chybné rozhodnutí získá "správné" vysvětlení. Skupinové "schéma" je do značné míry automatickým způsobem řešení problémů, označí nežádoucí skutečnosti žádoucími slovními nálepkami. Víra v morální oprávněnost existence skupiny a jejích rozhodnutí: sem spadá přesvědčení, že "ve více hlavách musí nutně být více rozumu", že skupina nutně ví víc než jedinec, je nutně moudřejší a zkušenější než jedinec. Autocenzura: jakmile člena skupiny napadnou "nežádoucí", "hříšné", "kacířské" myšlenky, potlačí je, případně se z nich vyzpovídá nadřízenému členu skupiny. Iluze jednomyslnosti: členové skupiny nevyjadřují své skutečné pocity nad tím, co se děje. Nevyjadřuje-li nikdo nesouhlasný názor, posiluje se pocit, že je vše v pořádku. Vzniká tím iluze jednomyslnosti. Tlak na nekonformní členy skupiny: groupthink vnáší mezi členy skupiny pocit harmonie. Autocenzura a tlak na případné nekonformní členy skupiny se dají považovat za prostředky, jimiž se pocit harmonie udržuje. Ochrana vlastního vědomí a ochrana vědomí druhých členů skupiny před zápornými informacemi, čehož se někteří členové skupiny spontánně chápou a bývají vysoce výkonní. Sdílení myšlenkových stereotypů, které řídí rozhodnutí skupiny včetně stereotypizace jiných skupin. V průběhu vývoje groupthink přestane skupina uvažovat o alternativách řešení. Volí jednu myšlenku, které se drží. Začne přehlížet námitky a skutečnosti, které svědčí v neprospěch vlastních úvah nebo řešení problému. V množině možných řešení proto může přehlédnout nejlepší řešení. Skupina přestane zkoumat rizika řešení, které zvolila, včetně nákladů, jež jsou s ním spjaté. Je lhostejná vůči špatným nebo katastrofálním důsledkům svého rozhodnutí i v době, kdy ještě byla možná rozhodnuté odlišná. Zásadní informace skupina dostatečně nevyhledává a získané informace obvykle výběrově zkresluje. Volí jen některé informace, jiné nevolí nebo je vylučuje. Zdroj: František Koukolík, Mocenská posedlost Poznámky: Pokud se z pohledu Michelsova zákona podíváme na nejvyšší politické a zákonodárné kruhy v našem českém prostředí za posledních dvacet let, tak jistá rotace kádrů tam bezpochyby nastávala, ale tak nějak, kulantně řečeno, furt dokola. Jinými slovy, neustále tam rotují ty samé "lokálně autonomní skupiny", jedna za osmnáct, druhá za dvacet bez dvou, a možná ještě třetí za pětadvacet bez sedmi. Ve skutečnosti však stále stejná skupina rozdělena do několika málo týmů bez jakékoli autonomie. Pokud jde o skupinovou hloupost našich mocenských byrokratických kruhů, v nichž dochází k určité rotaci těch samých či jimi vygenerovaných jedinců, je třeba říci, že si vcelku spolehlivě podřezávají větev pod sebou. Co bude následovat, až si tu větev definitivně uříznou, to se dá vyhledat tak nanejvýš někde ve hvězdách, poněvadž jimi zmanipulovaní ob(v)čané v čím dál tím širším měřítku zřejmě ztratili jakoukoli soudnost. 11.12.2012, 00:00:28 Publikoval Luciferkomentářů: 0 + PŘÍLOHA SEMINÁRKA TEORIE ELITY / ÚVOD, ZEJMÉNA PARETO + Každa moderní organizace (společnost/i) je byrokratická (Weberova teorie byrokracie) Weberova teorie byrokracie[editovat | editovat zdroj] Téma byrokracie do sociologie a společenských věd obecně přinesl Max Weber. Weber užívá pojmu byrokracie v hodnotově neutrálním slova smyslu. Vymezuje byrokracii jako nezbytnou součást moderní společnosti. Weber se byrokracii věnuje v jako druhu moci (panství), označuje ji jako tzv. racionální autoritu. Podle Webera je čistě byrokratický typ organizace z technického hlediska schopen dosáhnout nejvyššího stupněefektivity a v tomto smyslu je formálně nejracionálnějším prostředkem výkonu autority (moci) nad lidskými jedinci. Byrokracie je tak jedním z předpokladů racionálního kapitalistického podnikání. Weber ve svých úvahách pracuje s byrokracií jako s ideálním typem, nikoliv jako s reálným fenoménem. Weberova byrokracie jako ideální typ racionálního panství má tyto rysy: hierarchická struktura, neosobní struktura (činnost není vázána na konkrétní jedince, ale na formalizované pozice a funkce), rozhodnutí jsou činěna na základě formalizovaných obecných pravidel, definovaná hierarchie pravomoci a odpovědnosti, svobodný výběr kandidátů do úřadu založený na kritériu výkonu (podle přesně specifikovaných pravidel), odměňování založené na jasném kontraktu, úředník není vlastníkem majetku, s nímž operuje. Weberovi pokračovatelé a kritici[editovat | editovat zdroj] Weberova teorie vyvolala řadu kritik a kritických revizí, které většinou vycházejí z konfrontace webrovského ideálního typu s realitou byrokratických organizací. Mezi nejvýznamnější kritiky a pokračovatele Weberovy teorie patří: Robert Michels upozornil na hromadění moci v rukou vrcholných úředníků a politiků, proces tzv. oligarchizace byrokratických aparátů. Robert King Merton se zabýval nechtěnými důsledky byrokratického chování, dysfunkcemi byrokracie. Formuloval tezi, že čím je úřad starší a zavedenější, tím více směřuje k záměně prostředků za cíle. Zájmy samotného úřadu pak mohou vytlačit úsilí o realizaci původních vnějších cílů, pro něž byl úřad zřízen. Charles Wright Mills upozornil na rostoucí roli byrokracie a také, podobně jako Merton, na skutečnost, že byrokracie v mnoha případech slouží jen svým vlastním zájmům. George Caspar Homans a Harold L. Wilensky vymezili tři základní typy kompetencí: správní, manažerské a expertní (kompetence vycházející ze specializací). Upozornili na skutečnost, že v moderních byrokratických aparátech existuje latentní napětí mezi specialisty a administrátory. Peter Blau se věnoval formálním a neformálním vztahům v organizacích a tvrdil, že neformální vztahy jsou pro jejich funkčnost mnohdy významnější než formalizované struktury. Byrokracii charakterizuje dělba práce, subordinace, hierarchická struktura a kontrola. Neformální systémy chování doplňují a někdy nahrazují neosobní a mechanickou povahu organizací. Alvin W. Gouldner upozornil na fakt, že byrokratický aparát nemůže směřovat k jedinému cíli, s nímž budou všichni úředníci souhlasit, ale naopak, že zde existují konfliktní cíle zastávané různými úředníky. Michel Crozier poukázal na skutečnost, že diferenciace a specializace činností vede k závislosti špiček na celém aparátu a k poměrně široké autonomii rozhodování na nižších úrovních. Koncepty byrokracie[editovat | editovat zdroj] Lane podává shrnující přehled několika konceptů byrokracie tak, jak byly identifikovány v literatuře druhé poloviny 20. století: byrokracie jako rigidní, strnulá, nepružná, byrokracie jako panství úředníků, byrokracie jako chaos, byrokracie jako maximalizace velikostí, byrokracie jako nekontrolovaná a nekontrolovatelná moc. Současné diskuse o byrokracii[editovat | editovat zdroj] Lowiho model železného trojúhelníku Niskanenův model maximalizace rozpočtů Výhody byrokratické organizace[editovat | editovat zdroj] Byrokratické systémy jsou relativně efektivní, předvítalené, stabilní a dosahují konzistentních výsledků, které jsou známé a očekávané. Kladou důraz na rozvoj odbornosti a dovedností a odměňují jej, klienti byrokratických organizací mohou očekávat rovné zacházení v souladu se standardními operačními postupy. Byrokratické organizace jsou výhodné pro činnosti, které: je třeba provádět opakovaně a rutinně, vyžadují standardní výsledky, tj. výsledky konzistentní a předvídatelné. Nevýhody byrokratické organizace[editovat | editovat zdroj] Nevýhody byrokratických organizací jsou: Byrokratické organizace nejsou vhodné pro mnoho forem lidské činnosti (zejména tvůrčí činnosti, umění...). Mnoho organizací trpí přílišnou byrokratičností. Selhání a nevhodné používání byrokracie je výsledkem patologie byrokratických organizací. Změní-li se zavedené postupy, metody, předpisy, úkoly, tak změna bude díky rigiditě opožděná. Specialisté se díky informační asymetrii mohou chovat způsobem ohrožujícím cíle organizace a pro svůj osobní prospěch. Tradiční byrokratické instituce pracují relativně uspokojivě za předpokladu, že je prostředí stabilní, úkol je relativně snadný, každý občanvyžaduje tutéž službu a kvalita služby není tím nejdůležitějším kritériem. Reálná situace však těmto předpokladům nevyhovuje, vnější prostředí se stále rychleji mění (globalizace a tlak na flexibilitu ekonomických institucí, informační společnost a rostoucí informovanost veřejnosti, nárůst počtu vysoce kvalifikovaných pracovníků vyžadujících autonomii pro svoji práci, rozrůzňování potřeb lidí).
    king
  • NEROVNÁ SPOLEČNOST JE BLAHODÁRNÁ! JEJÍ ALTERNATIVOU JE POUZE NESVOBODA!
    20.5.2015 17:16

    NEROVNÁ SPOLEČNOST JE BLAHODÁRNÁ! JEJÍ ALTERNATIVOU JE POUZE NESVOBODA! Libertariánský ráj není natolik nemožný, jak by se mohlo zdát, ani v našich „neliberlandovských“ společnostech ... možná se mu dokonce přibližujeme: Říši libertariánské svobody mají na dosah velice bohatí lidé. Jejich děti mohou chodit do skvělých škol, pokud onemocní, mají přístup k nejmodernější zdravotní péči, nemají hypotéky. Když se rozhodnou, přestěhují se třeba na druhou stranu zeměkoule nebo si užijí půl roku v některém luxusním turistickém středisku. Mají i daňové ráje, například Monako, o kterých sní i Liberland. Pro NY Times se Vít Jedlička vyjádřil, že usiluje o „dobrovolný daňový systém“. V návrhu ústavy Liberlandu je otázka daní podána přece jen poněkud sofistikovaněji: daň z příjmů fyzických osob ani korporátní daň se odvádět nebudou. S daněmi se ale počítá – musejí být účelové (například na obranu, vnitřní bezpečnost či výdaje veřejné správy) a podmínkou je jejich schválení v referendu. Asi v tom tedy ještě otec zakladatel nemá úplně jasno… Řečeno jinak, od libertariány nenáviděného represivního státu a finančních omezení se pozvolna oprošťují někteří lidé už dnes. Jsou světoobčany, záleží jen na nich, jak toho například s postupem lékařské vědy využijí – třeba budou někdy svobodní i od nutnosti zemřít. Kdoví. Zakomponujeme-li do věci tento aspekt, lze Liberland chápat jako neuskutečnitelný pokus o to, aby ke svobodě bohatých měli přístup všichni. To je ale iluze. Proti přívržencům libertariánských cest lze v tomto smyslu použít jednoho z jejich guruů. Americký filozof a politolog Robert Nozick (1938–2002) ve svém nejznámějším díle Anarchie, stát a utopie tvrdí (čímž jen oprašuje Aristotelův argument z druhé knihy jeho Politiky, jehož pomocí kritizoval Faleovu ústavu), že pokud bychom dokázali vrátit společnost do stavu nula – všichni by například měli stejně peněz či byli stejného vzdělání čili by si byli naprosto rovní – a následně ji nechali svobodně se rozvíjet, za pár let bychom se opět dostali ke společnosti rozdělené na úspěšné a neúspěšné. Tato svobodná a nerovná společnost je dle Nozicka blahodárná – její alternativou je pouze nesvoboda. Chudší ještě chudšími Libertariánské ráje pro všechny nadšené nové občany neexistují. Zvolil-li si Liberland za své motto „Žít a nechat žít“, libertariánský ráj pro všechny by se mohl proměnit ve stejnou společnost, jaká je kolem nás, jen s jednou „drobnou“ odlišností – zákonem garantovaná absence jakékoliv solidarity například ve zdravotnictví či školství by z bohatých udělala ještě bohatší a z ostatních, původně nadšených občanů Liberlandu by se stala chudina – ještě ubožejší a nesvobodnější, než máme dnes. Zákony Liberlandu totiž s nezaměstnanými, nemajetnými, nemocnými, starými, hloupými nepočítají. Lidé ale nezaměstnaní, nemajetní, nemocní a hloupí bývají. A to vždy a všude. Přemysl Houda Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/liberland-tahle-zeme-neni-pro-chudy-du4-/tema.aspx?c=A150518_120942_pozice-tema_kasa Liberland: Tahle země neni pro chudý Drtivé většině českých občanů se nepoštěstí, aby o nich napsal americký deník The New York Times, ani aby je několikrát zatkla chorvatská policie. Vítu Jedličkovi ze Strany svobodných občanů se to podařilo (zatčení naposledy tuto sobotu). Nepokoušejí se totiž založit nový stát na území „nikoho“. Civilizace Přemysl Houda 18.5.2015 Květy proti zbraním. Ve snaze obsadit a legitimizovat sporné území používají „Liberlanďané” metodu pasivní rezistence. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Květy proti zbraním. Ve snaze obsadit a legitimizovat sporné území používají „Liberlanďané” metodu pasivní rezistence. | foto: Richard Cortés, Česká pozice Pro „svůj“ libertariánský ministát Liberland si Vít Jedlička vybral sedm kilometrů čtverečních země mezi Srbskem a Chorvatskem bez jakéhokoli právního základu. Zatímco Jedlička o nich hovoří jako o teře nullius (zemi nikoho) a chce tam vyvěšovat žlutočerné vlaječky, nárokují si je, a to už od doby válek na Balkáně, Chorvatsko i Srbsko. Paralelní polis Vezměme na chvíli Víta Jedličku a jeho příznivce – o občanství Liberlandu už podle Jedličkova vyjádření pro NY Times požádalo přes tři sta tisíc lidí – vážně. Jde jim přece o svobodu a to není málo. Ostatně, jejich pocit, že současné státy svobodu jedince ničí, je reálný. Stát číhá vskutku všude – jeho zásahy jsou jak viditelné, tak díky moderním technologiím především neviditelné. Často mluvíme o minulých totalitarismech, o současných totalitárních tendencích ale mlčíme... Často mluvíme o minulých totalitarismech, o současných totalitárních tendencích ale mlčíme. V tom jsou libertariáni – a též anarchisté – pověstnými kanárky v dole; jejich křepčení je užitečné, protože ukazuje, že svobodného vzduchu skutečně ubývá. A opravdu křepčí – reflektovaně i nereflektovaně, s recesí i bez recese. Vznikají „paralelní polis“ – třeba ta v pražských Holešovicích –, „pastafariáni“ se před časem v Česku chtěli fotografovat na občanské průkazy s cedníkem na hlavě, další se zase pokusili před pár lety obsadit opuštěnou britskou protileteckou základnu v Severním moři; a ani squaty nejsou nic jiného. Předchůdcem všech těchto pokusů vymanit se z toho, co nás tísní, byly možná plány sociálního reformátora Roberta Owena (1771–1858) a jeho továrny New Lanark, v níž by dělníci žili důstojněji, čímž by mohli užívat větší svobody… Svoboda libertariánů Libertariáni, a pokud to není jen povedený marketing okrajové české politické strany, i třeba právě fanoušci Liberlandu jsou ale poněkud specifickými kanárky. V „ústavě“ Liberlandu se praví, že nikdo nesmí být krácen na své osobní a ekonomické svobodě, dokud násilím nebo podvodem nenaruší svobodu druhých, což je představa typická pro všechny podobné libertariánské ráje. Svobodu neztrácíme jen zjevnou represí státu a zjevnými zlodějnami nestátních firem, ale i jinak. Nevzdělaností, nemocí, stářím, nedostatkem financí... Problémem je, že svobodu – a v moderní společnosti obzvlášť – neztrácíme jen zjevnou represí státu a zjevnými zlodějnami nestátních firem, ale i jinak – třeba nevzdělaností, nemocí, stářím, nedostatkem financí nebo tím, že jsme každodenně u televize, na Facebooku, cestou do práce, v novinách, prostě všude vystaveni marketingovým kampaním, které se z nás pokoušejí udělat kvůli zisku hlupáky. Ale mluví o nás jinak, lépe: jsme „váženými klienty“. (Této metamorfózy si už všiml francouzský filozof Guy Debord.) Existuje mnoho literatury o nespravedlnostech neregulovaného kapitalismu. Libertariáni na tyto „vedlejší“ produkty volného trhu nepřinášejí žádnou odpověď. Tyto problémy je totiž nezajímají. Libertariáni jsou představiteli významné funkce kanárků v dole ještě v jednom smyslu. Jejich utopie je zcela v souladu s duchem doby – s rozpadem mezilidských vztahů, společenství i s konzervativci kritizovaným rozpadem rodin. Obecně řečeno, „liberlandy“ jdou společně s rozpadem toho, čemu jsme si zvykli říkat „my“, a jeho nahrazením „já“. Liberlandy dneška Libertariánský ráj není natolik nemožný, jak by se mohlo zdát, ani v našich „neliberlandovských“ společnostech – možná se mu dokonce přibližujeme. Říši libertariánské svobody mají na dosah velice bohatí lidé. Jejich děti mohou chodit do skvělých škol, pokud onemocní, mají přístup k nejmodernější zdravotní péči, nemají hypotéky. Když se rozhodnou, přestěhují se třeba na druhou stranu zeměkoule nebo si užijí půl roku v některém luxusním turistickém středisku. Mají i daňové ráje, například Monako, o kterých sní i Liberland. Pro NY Times se Vít Jedlička vyjádřil, že usiluje o „dobrovolný daňový systém“. V návrhu ústavy Liberlandu je otázka daní podána přece jen poněkud sofistikovaněji: daň z příjmů fyzických osob ani korporátní daň se odvádět nebudou. S daněmi se ale počítá – musejí být účelové (například na obranu, vnitřní bezpečnost či výdaje veřejné správy) a podmínkou je jejich schválení v referendu. Asi v tom tedy ještě otec zakladatel nemá úplně jasno… Od libertariány nenáviděného represivního státu a finančních omezení se pozvolna oprošťují někteří lidé už dnes Řečeno jinak, od libertariány nenáviděného represivního státu a finančních omezení se pozvolna oprošťují někteří lidé už dnes. Jsou světoobčany, záleží jen na nich, jak toho například s postupem lékařské vědy využijí – třeba budou někdy svobodní i od nutnosti zemřít. Kdoví. Zakomponujeme-li do věci tento aspekt, lze Liberland chápat jako neuskutečnitelný pokus o to, aby ke svobodě bohatých měli přístup všichni. To je ale iluze. Proti přívržencům libertariánských cest lze v tomto smyslu použít jednoho z jejich guruů. Americký filozof a politolog Robert Nozick (1938–2002) ve svém nejznámějším díle Anarchie, stát a utopie tvrdí (čímž jen oprašuje Aristotelův argument z druhé knihy jeho Politiky, jehož pomocí kritizoval Faleovu ústavu), že pokud bychom dokázali vrátit společnost do stavu nula – všichni by například měli stejně peněz či byli stejného vzdělání čili by si byli naprosto rovní – a následně ji nechali svobodně se rozvíjet, za pár let bychom se opět dostali ke společnosti rozdělené na úspěšné a neúspěšné. Tato svobodná a nerovná společnost je dle Nozicka blahodárná – její alternativou je pouze nesvoboda. Chudší ještě chudšími Zákony Liberlandu totiž s nezaměstnanými, nemajetnými, nemocnými, starými, hloupými nepočítají Libertariánské ráje pro všechny nadšené nové občany neexistují. Zvolil-li si Liberland za své motto „Žít a nechat žít“, libertariánský ráj pro všechny by se mohl proměnit ve stejnou společnost, jaká je kolem nás, jen s jednou „drobnou“ odlišností – zákonem garantovaná absence jakékoliv solidarity například ve zdravotnictví či školství by z bohatých udělala ještě bohatší a z ostatních, původně nadšených občanů Liberlandu by se stala chudina – ještě ubožejší a nesvobodnější, než máme dnes. Zákony Liberlandu totiž s nezaměstnanými, nemajetnými, nemocnými, starými, hloupými nepočítají. Lidé ale nezaměstnaní, nemajetní, nemocní a hloupí bývají. A to vždy a všude. Přemysl Houda Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/liberland-tahle-zeme-neni-pro-chudy-du4-/tema.aspx?c=A150518_120942_pozice-tema_kasa PLUS http://ceskapozice.lidovky.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A150518_120942_pozice-tema_kasa Chudší ještě chudšími Libertariánské ráje pro všechny nadšené nové občany neexistují. Zvolil-li si Liberland za své motto „Žít a nechat žít“, libertariánský ráj pro všechny by se mohl proměnit ve stejnou společnost, jaká je kolem nás, jen s jednou „drobnou“ odlišností – zákonem garantovaná absence jakékoliv solidarity například ve zdravotnictví či školství by z bohatých udělala ještě bohatší a z ostatních, původně nadšených občanů Liberlandu by se stala chudina – ještě ubožejší a nesvobodnější, než máme dnes. Zákony Liberlandu totiž s nezaměstnanými, nemajetnými, nemocnými, starými, hloupými nepočítají. Lidé ale nezaměstnaní, nemajetní, nemocní a hloupí bývají. A to vždy a všude. Přemysl Houda Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/liberland-tahle-zeme-neni-pro-chudy-du4-/tema.aspx?c=A150518_120942_pozice-tema_kasa
    king
Aktuální komentáře

Související komentáře
Nejčtenější zprávy dne
Nejčtenější zprávy týdne
Nejdiskutovanější zprávy týdne
Denní kalendář hlavních událostí
ČasUdálost
9:00CZ - PPI, y/y
11:00EMU - CPI, y/y