Kdo neskáče, není Liberlanďan

Těmhle rádoby-liberálovům by defacto vyhovovala místo státu prvobytně pospolná společnost

FYI: Železný zákon oligarchie a Každa moderní organizace (společnost/i) je byrokratická (Weberova teorie byrokracie) + GROUPTHINK (mj. jako V. díl Metternicha ...) + PŘÍLOHA SEMINÁRKA TEORIE ELITY / ÚVOD, ZEJMÉNA PARETO Železný zákon oligarchie Tento zákon vyjadřuje představu, že ve všech organizacích působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie (vládě několika nejbohatších [resp. nejschopnějších .... viz Pareto a zdatnost] osob) jako mocenské struktury. Michels se snažil tento zákon demonstrovat na příkladu politických stran a odborových svazů. Vedení velkých komplexních organizaci se vždy dříve či později zvrtne k oligarchii, když se začne více zajímat o uchování si nabyté moci než o původní cíle skupiny / organizace. Každá organizace se dělí na vedoucí menšinu a vedenou většinu, přičemž o všech důležitých otázkách rozhoduje menšina. Demokracii znemožňují tři tendence spočívající v podstatě lidské přirozenosti, politického boje a organizace. Aby organizace předešly těmto tendencím směřujícím k oligarchii, autoritářství a byrokracii, musí zajistit pár kroků: Musí být zachovány postupníctvo vedení, tak aby si nikdo nestihl upevnit své postavení natolik, že by se již nedal odstranit. Lídři nesmí získat absolutní kontrolu nad centralizovanou administrativou. Pokud se udržuje komunikace mezi lídry, rozhodnutí se dělají společně a přitom se udržuje výměna vedení, byrokracie vzniká hůře. Byrokratické odosobnění a odebrání moci jednotlivce nad ním samým způsobuje, že lidé poslouchají moc až příliš, spíše rituálně než vědomě. Rezignují na své postavení, protože vědí, že stejně nic nezmůžou. Železný zákon oligarchie a skupinová hloupost (viz GROUPTHINK, např. dle wikipedia) rubrika: Pel-mel V předchozím pojednání Františka Koukolíka na téma byrokracie bylo na závěr řečeno, s jakými problémy se může potýkat jakákoli hierarchicky organizovaná společnost. Třetím z těch problémů byla skupinová hloupost alias groupthink. Pojďme se tedy podívat, o co tady kráčí, ale nejdřív si řekněme něco o železném zákonu oligarchie (vše samozřejmě dle níže uvedeného zdroje). Lucifer Železný zákon oligarchie se prvně objevil v roce 1911 v knize Roberta Michelse Politické strany. Zákon "kdo řekne organizace, říká oligarchie" tvrdí, že se všechny druhy organizací změní na oligarchie bez ohledu na to, zda jsou na začátku demokratické nebo autokratické. Důvodem má být technická nevyhnutelnost existence užšího vedení, sklon vedoucích pracovníků vytvořit skupinu se společnými zájmy, vděčnost vedených lidí, nehybnost a pasivita mas. Záleží však na velikosti a složitosti organizací. Michelsův zákon nemusí platit pro malé organizace. Jeho platnost může omezit rotace pracovníků ve vedoucích pozicích. Jestliže organizaci tvoří jednotlivé velké, dobře organizované, lokálně autonomní skupiny a nejde tedy o plně vyvinuté řízení shora dolů, pak Michelsův zákon rovněž neplatí. Svéráznou podobou rozhodování v mocenských skupinách na vrcholu hierarchických byrokratických pyramid je groupthink neboli skupinová hloupost. Irving Janis, americký sociální psycholog, ji prvně popsal na příkladu rozhodování nejmocnějších lidí USA vedené prezidentem J. F. Kennedym před katastrofou v kubánské Zátoce sviní jako "způsob myšlení, kterému lidé propadnou, jsou-li členy výrazně soudržné skupiny, v níž snaha po dosažení jednomyslnosti zvítězí nad motivací k věcnému hodnocení možnosti jednat jinak". Groupthink může postihnout jakoukoli vysoce soudržnou skupinu, která musí dojít ke správnému rozhodnutí a přitom je pod výrazným tlakem, například míry odpovědnosti nebo nedostatku času. Groupthink se proto týká a bude týkat špičkových politiků, štábních důstojníků, církevních špiček, vůdců mafiánských organizací, skupin expertů ve vědě, průmyslu, ekologii atd. Příznaky, že skupina propadá skupinové hlouposti, jsou: Iluze nezranitelnosti, případně neporazitelnosti, přesvědčení, že se skupina nemůže dopustit chyby, že všechno musí dobře dopadnout. Racionalizace chybných rozhodnutí: chybné rozhodnutí získá "správné" vysvětlení. Skupinové "schéma" je do značné míry automatickým způsobem řešení problémů, označí nežádoucí skutečnosti žádoucími slovními nálepkami. Víra v morální oprávněnost existence skupiny a jejích rozhodnutí: sem spadá přesvědčení, že "ve více hlavách musí nutně být více rozumu", že skupina nutně ví víc než jedinec, je nutně moudřejší a zkušenější než jedinec. Autocenzura: jakmile člena skupiny napadnou "nežádoucí", "hříšné", "kacířské" myšlenky, potlačí je, případně se z nich vyzpovídá nadřízenému členu skupiny. Iluze jednomyslnosti: členové skupiny nevyjadřují své skutečné pocity nad tím, co se děje. Nevyjadřuje-li nikdo nesouhlasný názor, posiluje se pocit, že je vše v pořádku. Vzniká tím iluze jednomyslnosti. Tlak na nekonformní členy skupiny: groupthink vnáší mezi členy skupiny pocit harmonie. Autocenzura a tlak na případné nekonformní členy skupiny se dají považovat za prostředky, jimiž se pocit harmonie udržuje. Ochrana vlastního vědomí a ochrana vědomí druhých členů skupiny před zápornými informacemi, čehož se někteří členové skupiny spontánně chápou a bývají vysoce výkonní. Sdílení myšlenkových stereotypů, které řídí rozhodnutí skupiny včetně stereotypizace jiných skupin. V průběhu vývoje groupthink přestane skupina uvažovat o alternativách řešení. Volí jednu myšlenku, které se drží. Začne přehlížet námitky a skutečnosti, které svědčí v neprospěch vlastních úvah nebo řešení problému. V množině možných řešení proto může přehlédnout nejlepší řešení. Skupina přestane zkoumat rizika řešení, které zvolila, včetně nákladů, jež jsou s ním spjaté. Je lhostejná vůči špatným nebo katastrofálním důsledkům svého rozhodnutí i v době, kdy ještě byla možná rozhodnuté odlišná. Zásadní informace skupina dostatečně nevyhledává a získané informace obvykle výběrově zkresluje. Volí jen některé informace, jiné nevolí nebo je vylučuje. Zdroj: František Koukolík, Mocenská posedlost Poznámky: Pokud se z pohledu Michelsova zákona podíváme na nejvyšší politické a zákonodárné kruhy v našem českém prostředí za posledních dvacet let, tak jistá rotace kádrů tam bezpochyby nastávala, ale tak nějak, kulantně řečeno, furt dokola. Jinými slovy, neustále tam rotují ty samé "lokálně autonomní skupiny", jedna za osmnáct, druhá za dvacet bez dvou, a možná ještě třetí za pětadvacet bez sedmi. Ve skutečnosti však stále stejná skupina rozdělena do několika málo týmů bez jakékoli autonomie. Pokud jde o skupinovou hloupost našich mocenských byrokratických kruhů, v nichž dochází k určité rotaci těch samých či jimi vygenerovaných jedinců, je třeba říci, že si vcelku spolehlivě podřezávají větev pod sebou. Co bude následovat, až si tu větev definitivně uříznou, to se dá vyhledat tak nanejvýš někde ve hvězdách, poněvadž jimi zmanipulovaní ob(v)čané v čím dál tím širším měřítku zřejmě ztratili jakoukoli soudnost. 11.12.2012, 00:00:28 Publikoval Luciferkomentářů: 0 + PŘÍLOHA SEMINÁRKA TEORIE ELITY / ÚVOD, ZEJMÉNA PARETO + Každa moderní organizace (společnost/i) je byrokratická (Weberova teorie byrokracie) Weberova teorie byrokracie[editovat | editovat zdroj] Téma byrokracie do sociologie a společenských věd obecně přinesl Max Weber. Weber užívá pojmu byrokracie v hodnotově neutrálním slova smyslu. Vymezuje byrokracii jako nezbytnou součást moderní společnosti. Weber se byrokracii věnuje v jako druhu moci (panství), označuje ji jako tzv. racionální autoritu. Podle Webera je čistě byrokratický typ organizace z technického hlediska schopen dosáhnout nejvyššího stupněefektivity a v tomto smyslu je formálně nejracionálnějším prostředkem výkonu autority (moci) nad lidskými jedinci. Byrokracie je tak jedním z předpokladů racionálního kapitalistického podnikání. Weber ve svých úvahách pracuje s byrokracií jako s ideálním typem, nikoliv jako s reálným fenoménem. Weberova byrokracie jako ideální typ racionálního panství má tyto rysy: hierarchická struktura, neosobní struktura (činnost není vázána na konkrétní jedince, ale na formalizované pozice a funkce), rozhodnutí jsou činěna na základě formalizovaných obecných pravidel, definovaná hierarchie pravomoci a odpovědnosti, svobodný výběr kandidátů do úřadu založený na kritériu výkonu (podle přesně specifikovaných pravidel), odměňování založené na jasném kontraktu, úředník není vlastníkem majetku, s nímž operuje. Weberovi pokračovatelé a kritici[editovat | editovat zdroj] Weberova teorie vyvolala řadu kritik a kritických revizí, které většinou vycházejí z konfrontace webrovského ideálního typu s realitou byrokratických organizací. Mezi nejvýznamnější kritiky a pokračovatele Weberovy teorie patří: Robert Michels upozornil na hromadění moci v rukou vrcholných úředníků a politiků, proces tzv. oligarchizace byrokratických aparátů. Robert King Merton se zabýval nechtěnými důsledky byrokratického chování, dysfunkcemi byrokracie. Formuloval tezi, že čím je úřad starší a zavedenější, tím více směřuje k záměně prostředků za cíle. Zájmy samotného úřadu pak mohou vytlačit úsilí o realizaci původních vnějších cílů, pro něž byl úřad zřízen. Charles Wright Mills upozornil na rostoucí roli byrokracie a také, podobně jako Merton, na skutečnost, že byrokracie v mnoha případech slouží jen svým vlastním zájmům. George Caspar Homans a Harold L. Wilensky vymezili tři základní typy kompetencí: správní, manažerské a expertní (kompetence vycházející ze specializací). Upozornili na skutečnost, že v moderních byrokratických aparátech existuje latentní napětí mezi specialisty a administrátory. Peter Blau se věnoval formálním a neformálním vztahům v organizacích a tvrdil, že neformální vztahy jsou pro jejich funkčnost mnohdy významnější než formalizované struktury. Byrokracii charakterizuje dělba práce, subordinace, hierarchická struktura a kontrola. Neformální systémy chování doplňují a někdy nahrazují neosobní a mechanickou povahu organizací. Alvin W. Gouldner upozornil na fakt, že byrokratický aparát nemůže směřovat k jedinému cíli, s nímž budou všichni úředníci souhlasit, ale naopak, že zde existují konfliktní cíle zastávané různými úředníky. Michel Crozier poukázal na skutečnost, že diferenciace a specializace činností vede k závislosti špiček na celém aparátu a k poměrně široké autonomii rozhodování na nižších úrovních. Koncepty byrokracie[editovat | editovat zdroj] Lane podává shrnující přehled několika konceptů byrokracie tak, jak byly identifikovány v literatuře druhé poloviny 20. století: byrokracie jako rigidní, strnulá, nepružná, byrokracie jako panství úředníků, byrokracie jako chaos, byrokracie jako maximalizace velikostí, byrokracie jako nekontrolovaná a nekontrolovatelná moc. Současné diskuse o byrokracii[editovat | editovat zdroj] Lowiho model železného trojúhelníku Niskanenův model maximalizace rozpočtů Výhody byrokratické organizace[editovat | editovat zdroj] Byrokratické systémy jsou relativně efektivní, předvítalené, stabilní a dosahují konzistentních výsledků, které jsou známé a očekávané. Kladou důraz na rozvoj odbornosti a dovedností a odměňují jej, klienti byrokratických organizací mohou očekávat rovné zacházení v souladu se standardními operačními postupy. Byrokratické organizace jsou výhodné pro činnosti, které: je třeba provádět opakovaně a rutinně, vyžadují standardní výsledky, tj. výsledky konzistentní a předvídatelné. Nevýhody byrokratické organizace[editovat | editovat zdroj] Nevýhody byrokratických organizací jsou: Byrokratické organizace nejsou vhodné pro mnoho forem lidské činnosti (zejména tvůrčí činnosti, umění...). Mnoho organizací trpí přílišnou byrokratičností. Selhání a nevhodné používání byrokracie je výsledkem patologie byrokratických organizací. Změní-li se zavedené postupy, metody, předpisy, úkoly, tak změna bude díky rigiditě opožděná. Specialisté se díky informační asymetrii mohou chovat způsobem ohrožujícím cíle organizace a pro svůj osobní prospěch. Tradiční byrokratické instituce pracují relativně uspokojivě za předpokladu, že je prostředí stabilní, úkol je relativně snadný, každý občanvyžaduje tutéž službu a kvalita služby není tím nejdůležitějším kritériem. Reálná situace však těmto předpokladům nevyhovuje, vnější prostředí se stále rychleji mění (globalizace a tlak na flexibilitu ekonomických institucí, informační společnost a rostoucí informovanost veřejnosti, nárůst počtu vysoce kvalifikovaných pracovníků vyžadujících autonomii pro svoji práci, rozrůzňování potřeb lidí).

NEROVNÁ SPOLEČNOST JE BLAHODÁRNÁ! JEJÍ ALTERNATIVOU JE POUZE NESVOBODA! Libertariánský ráj není natolik nemožný, jak by se mohlo zdát, ani v našich „neliberlandovských“ společnostech ... možná se mu dokonce přibližujeme: Říši libertariánské svobody mají na dosah velice bohatí lidé. Jejich děti mohou chodit do skvělých škol, pokud onemocní, mají přístup k nejmodernější zdravotní péči, nemají hypotéky. Když se rozhodnou, přestěhují se třeba na druhou stranu zeměkoule nebo si užijí půl roku v některém luxusním turistickém středisku. Mají i daňové ráje, například Monako, o kterých sní i Liberland. Pro NY Times se Vít Jedlička vyjádřil, že usiluje o „dobrovolný daňový systém“. V návrhu ústavy Liberlandu je otázka daní podána přece jen poněkud sofistikovaněji: daň z příjmů fyzických osob ani korporátní daň se odvádět nebudou. S daněmi se ale počítá – musejí být účelové (například na obranu, vnitřní bezpečnost či výdaje veřejné správy) a podmínkou je jejich schválení v referendu. Asi v tom tedy ještě otec zakladatel nemá úplně jasno… Řečeno jinak, od libertariány nenáviděného represivního státu a finančních omezení se pozvolna oprošťují někteří lidé už dnes. Jsou světoobčany, záleží jen na nich, jak toho například s postupem lékařské vědy využijí – třeba budou někdy svobodní i od nutnosti zemřít. Kdoví. Zakomponujeme-li do věci tento aspekt, lze Liberland chápat jako neuskutečnitelný pokus o to, aby ke svobodě bohatých měli přístup všichni. To je ale iluze. Proti přívržencům libertariánských cest lze v tomto smyslu použít jednoho z jejich guruů. Americký filozof a politolog Robert Nozick (1938–2002) ve svém nejznámějším díle Anarchie, stát a utopie tvrdí (čímž jen oprašuje Aristotelův argument z druhé knihy jeho Politiky, jehož pomocí kritizoval Faleovu ústavu), že pokud bychom dokázali vrátit společnost do stavu nula – všichni by například měli stejně peněz či byli stejného vzdělání čili by si byli naprosto rovní – a následně ji nechali svobodně se rozvíjet, za pár let bychom se opět dostali ke společnosti rozdělené na úspěšné a neúspěšné. Tato svobodná a nerovná společnost je dle Nozicka blahodárná – její alternativou je pouze nesvoboda. Chudší ještě chudšími Libertariánské ráje pro všechny nadšené nové občany neexistují. Zvolil-li si Liberland za své motto „Žít a nechat žít“, libertariánský ráj pro všechny by se mohl proměnit ve stejnou společnost, jaká je kolem nás, jen s jednou „drobnou“ odlišností – zákonem garantovaná absence jakékoliv solidarity například ve zdravotnictví či školství by z bohatých udělala ještě bohatší a z ostatních, původně nadšených občanů Liberlandu by se stala chudina – ještě ubožejší a nesvobodnější, než máme dnes. Zákony Liberlandu totiž s nezaměstnanými, nemajetnými, nemocnými, starými, hloupými nepočítají. Lidé ale nezaměstnaní, nemajetní, nemocní a hloupí bývají. A to vždy a všude. Přemysl Houda Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/liberland-tahle-zeme-neni-pro-chudy-du4-/tema.aspx?c=A150518_120942_pozice-tema_kasa Liberland: Tahle země neni pro chudý Drtivé většině českých občanů se nepoštěstí, aby o nich napsal americký deník The New York Times, ani aby je několikrát zatkla chorvatská policie. Vítu Jedličkovi ze Strany svobodných občanů se to podařilo (zatčení naposledy tuto sobotu). Nepokoušejí se totiž založit nový stát na území „nikoho“. Civilizace Přemysl Houda 18.5.2015 Květy proti zbraním. Ve snaze obsadit a legitimizovat sporné území používají „Liberlanďané” metodu pasivní rezistence. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Květy proti zbraním. Ve snaze obsadit a legitimizovat sporné území používají „Liberlanďané” metodu pasivní rezistence. | foto: Richard Cortés, Česká pozice Pro „svůj“ libertariánský ministát Liberland si Vít Jedlička vybral sedm kilometrů čtverečních země mezi Srbskem a Chorvatskem bez jakéhokoli právního základu. Zatímco Jedlička o nich hovoří jako o teře nullius (zemi nikoho) a chce tam vyvěšovat žlutočerné vlaječky, nárokují si je, a to už od doby válek na Balkáně, Chorvatsko i Srbsko. Paralelní polis Vezměme na chvíli Víta Jedličku a jeho příznivce – o občanství Liberlandu už podle Jedličkova vyjádření pro NY Times požádalo přes tři sta tisíc lidí – vážně. Jde jim přece o svobodu a to není málo. Ostatně, jejich pocit, že současné státy svobodu jedince ničí, je reálný. Stát číhá vskutku všude – jeho zásahy jsou jak viditelné, tak díky moderním technologiím především neviditelné. Často mluvíme o minulých totalitarismech, o současných totalitárních tendencích ale mlčíme... Často mluvíme o minulých totalitarismech, o současných totalitárních tendencích ale mlčíme. V tom jsou libertariáni – a též anarchisté – pověstnými kanárky v dole; jejich křepčení je užitečné, protože ukazuje, že svobodného vzduchu skutečně ubývá. A opravdu křepčí – reflektovaně i nereflektovaně, s recesí i bez recese. Vznikají „paralelní polis“ – třeba ta v pražských Holešovicích –, „pastafariáni“ se před časem v Česku chtěli fotografovat na občanské průkazy s cedníkem na hlavě, další se zase pokusili před pár lety obsadit opuštěnou britskou protileteckou základnu v Severním moři; a ani squaty nejsou nic jiného. Předchůdcem všech těchto pokusů vymanit se z toho, co nás tísní, byly možná plány sociálního reformátora Roberta Owena (1771–1858) a jeho továrny New Lanark, v níž by dělníci žili důstojněji, čímž by mohli užívat větší svobody… Svoboda libertariánů Libertariáni, a pokud to není jen povedený marketing okrajové české politické strany, i třeba právě fanoušci Liberlandu jsou ale poněkud specifickými kanárky. V „ústavě“ Liberlandu se praví, že nikdo nesmí být krácen na své osobní a ekonomické svobodě, dokud násilím nebo podvodem nenaruší svobodu druhých, což je představa typická pro všechny podobné libertariánské ráje. Svobodu neztrácíme jen zjevnou represí státu a zjevnými zlodějnami nestátních firem, ale i jinak. Nevzdělaností, nemocí, stářím, nedostatkem financí... Problémem je, že svobodu – a v moderní společnosti obzvlášť – neztrácíme jen zjevnou represí státu a zjevnými zlodějnami nestátních firem, ale i jinak – třeba nevzdělaností, nemocí, stářím, nedostatkem financí nebo tím, že jsme každodenně u televize, na Facebooku, cestou do práce, v novinách, prostě všude vystaveni marketingovým kampaním, které se z nás pokoušejí udělat kvůli zisku hlupáky. Ale mluví o nás jinak, lépe: jsme „váženými klienty“. (Této metamorfózy si už všiml francouzský filozof Guy Debord.) Existuje mnoho literatury o nespravedlnostech neregulovaného kapitalismu. Libertariáni na tyto „vedlejší“ produkty volného trhu nepřinášejí žádnou odpověď. Tyto problémy je totiž nezajímají. Libertariáni jsou představiteli významné funkce kanárků v dole ještě v jednom smyslu. Jejich utopie je zcela v souladu s duchem doby – s rozpadem mezilidských vztahů, společenství i s konzervativci kritizovaným rozpadem rodin. Obecně řečeno, „liberlandy“ jdou společně s rozpadem toho, čemu jsme si zvykli říkat „my“, a jeho nahrazením „já“. Liberlandy dneška Libertariánský ráj není natolik nemožný, jak by se mohlo zdát, ani v našich „neliberlandovských“ společnostech – možná se mu dokonce přibližujeme. Říši libertariánské svobody mají na dosah velice bohatí lidé. Jejich děti mohou chodit do skvělých škol, pokud onemocní, mají přístup k nejmodernější zdravotní péči, nemají hypotéky. Když se rozhodnou, přestěhují se třeba na druhou stranu zeměkoule nebo si užijí půl roku v některém luxusním turistickém středisku. Mají i daňové ráje, například Monako, o kterých sní i Liberland. Pro NY Times se Vít Jedlička vyjádřil, že usiluje o „dobrovolný daňový systém“. V návrhu ústavy Liberlandu je otázka daní podána přece jen poněkud sofistikovaněji: daň z příjmů fyzických osob ani korporátní daň se odvádět nebudou. S daněmi se ale počítá – musejí být účelové (například na obranu, vnitřní bezpečnost či výdaje veřejné správy) a podmínkou je jejich schválení v referendu. Asi v tom tedy ještě otec zakladatel nemá úplně jasno… Od libertariány nenáviděného represivního státu a finančních omezení se pozvolna oprošťují někteří lidé už dnes Řečeno jinak, od libertariány nenáviděného represivního státu a finančních omezení se pozvolna oprošťují někteří lidé už dnes. Jsou světoobčany, záleží jen na nich, jak toho například s postupem lékařské vědy využijí – třeba budou někdy svobodní i od nutnosti zemřít. Kdoví. Zakomponujeme-li do věci tento aspekt, lze Liberland chápat jako neuskutečnitelný pokus o to, aby ke svobodě bohatých měli přístup všichni. To je ale iluze. Proti přívržencům libertariánských cest lze v tomto smyslu použít jednoho z jejich guruů. Americký filozof a politolog Robert Nozick (1938–2002) ve svém nejznámějším díle Anarchie, stát a utopie tvrdí (čímž jen oprašuje Aristotelův argument z druhé knihy jeho Politiky, jehož pomocí kritizoval Faleovu ústavu), že pokud bychom dokázali vrátit společnost do stavu nula – všichni by například měli stejně peněz či byli stejného vzdělání čili by si byli naprosto rovní – a následně ji nechali svobodně se rozvíjet, za pár let bychom se opět dostali ke společnosti rozdělené na úspěšné a neúspěšné. Tato svobodná a nerovná společnost je dle Nozicka blahodárná – její alternativou je pouze nesvoboda. Chudší ještě chudšími Zákony Liberlandu totiž s nezaměstnanými, nemajetnými, nemocnými, starými, hloupými nepočítají Libertariánské ráje pro všechny nadšené nové občany neexistují. Zvolil-li si Liberland za své motto „Žít a nechat žít“, libertariánský ráj pro všechny by se mohl proměnit ve stejnou společnost, jaká je kolem nás, jen s jednou „drobnou“ odlišností – zákonem garantovaná absence jakékoliv solidarity například ve zdravotnictví či školství by z bohatých udělala ještě bohatší a z ostatních, původně nadšených občanů Liberlandu by se stala chudina – ještě ubožejší a nesvobodnější, než máme dnes. Zákony Liberlandu totiž s nezaměstnanými, nemajetnými, nemocnými, starými, hloupými nepočítají. Lidé ale nezaměstnaní, nemajetní, nemocní a hloupí bývají. A to vždy a všude. Přemysl Houda Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/liberland-tahle-zeme-neni-pro-chudy-du4-/tema.aspx?c=A150518_120942_pozice-tema_kasa PLUS http://ceskapozice.lidovky.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A150518_120942_pozice-tema_kasa Chudší ještě chudšími Libertariánské ráje pro všechny nadšené nové občany neexistují. Zvolil-li si Liberland za své motto „Žít a nechat žít“, libertariánský ráj pro všechny by se mohl proměnit ve stejnou společnost, jaká je kolem nás, jen s jednou „drobnou“ odlišností – zákonem garantovaná absence jakékoliv solidarity například ve zdravotnictví či školství by z bohatých udělala ještě bohatší a z ostatních, původně nadšených občanů Liberlandu by se stala chudina – ještě ubožejší a nesvobodnější, než máme dnes. Zákony Liberlandu totiž s nezaměstnanými, nemajetnými, nemocnými, starými, hloupými nepočítají. Lidé ale nezaměstnaní, nemajetní, nemocní a hloupí bývají. A to vždy a všude. Přemysl Houda Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/liberland-tahle-zeme-neni-pro-chudy-du4-/tema.aspx?c=A150518_120942_pozice-tema_kasa