Tento týden nebude patřit mezi ty, kdy se čeká na řadu významných ekonomických dat. Mezi ta nejdůležitější budou podle mne patřit nové informace týkající se peněžní a úvěrové nabídky v eurozóně. Při troše štěstí se totiž potvrdí zvyšující se tempo růstu M3 i úvěrů domácnostem a nefinančním firmám. Jde o důležitou známku toho, že v eurozóně se blýská na o něco lepší (cyklické) časy. Z následujícího grafu je dokonce vidět, že úvěry pro společnosti by se mohly, co se týče meziroční změny, dostat po dosti dlouhé době (od roku 2012) do kladných čísel. A z grafu je také vlastně jasně patrné, jak velkou ránou byl pro eurozóny vývoj v roce 2011 – nyní tak ECB v podstatě hasí požár, který dříve svou pasivitou, či špatně nasměrovanou aktivitou pomohla zažehnout:
Zlepšující monetární podmínky v eurozóně jsou tedy jedním z hlavních faktorů, které by měly i nadále pozitivně působit na evropské akcie. Minulý týden jsem psal o tom, jak rychle se poslední dobou přelévají pozitivní překvapení a zklamání z jednoho regionu globální ekonomiky do druhého. V prvním čtvrtletí tohoto roku z toho těžila právě eurozóna, nyní se může stát, že se na její místo naopak dostanou Spojené státy (a možná i Čína, ale podle mne jen z hodně krátkodobého pohledu). Eurozóna si nyní může v tomto smyslu vybrat určitý oddechový čas. Jak ale naznačuje výše uvedené, nemělo by jít o opětovný obrat směrem dolů.
Jedním z důvodů pro současné (relativní!) zaostávání eurozóny je vývoj na trhu s ropou a vývoj na EM, který se hodně týká hlavně Německa. Z dílny Danske Bank je i výše prezentovaný druhý graf, který tuto tezi potvrzuje – modře jsou v něm zahraniční objednávky, červeně objednávky domácí. Na těch prvních je jasně patrný obrat, ke kterému došlo na počátku letošního roku. Ten je ale naštěstí doprovázen rychlejším růstem objednávek domácích. Německo se tedy díky tomuto vývoji posouvá směrem k růstu generovanému více ze strany domácí poptávky, než ze strany exportů. Což je mimochodem posun, o který se v mnohem větším rozsahu snaží i Čína. U ní je to výzva úplně jiného řádu. V grafu vykreslená změna je pak samozřejmě zajímavá i pro nás, protože může mít dopad na to, jak bude nadále fungovat naše „německá spojka“ na rozvíjející se ekonomiky a nakolik jí naopak nahradí samotná německá poptávka.
Dovolím si ještě jednu poznámku, která zasazuje zlepšování situace v eurozóně do širšího kontextu: Ekonomové někdy hovoří o indexu utrpení, který dává dohromady výšku inflace a míru nezaměstnanosti. Logika je jasná – čím vyšší inflace a čím vyšší nezaměstnanost, tím větší ekonomické (a obvykle nejen to) utrpení. Pokrizové roky ale tradiční uvažování staví v mnoha případech na hlavu a je tomu tak i zde. Tedy v tom smyslu, že ne vyšší, ale nižší inflace je známkou utrpení. Patrné je to z posledního grafu, který ukazuje vývoj nezaměstnanosti v eurozóně (obrácené měřítko) spolu s vývojem jádrové inflace:
Jednoduchá extrapolace, kterou použila, naznačuje, že nezaměstnanost by se měla dostat na více „přijatelných“ 8 % cca do dvou let. Nevím, zda to považovat za optimismus, či pesimismus, navíc tento průměr bude i nadále maskovat velké rozdíly mezi jádrem a periferií. V neposlední řadě bychom si pak měli být vědomi dvojsečnosti zmíněného zlepšování situace na úvěrových trzích – eurozóna totiž stále moc nepokročila při snižování dluhů. Ideální tedy není růst úvěrů sám o sobě, ale jako indikátor a stimulátor ekonomické aktivity, která v konečném důsledku sníží míru zadlužení (poměr dluhů k produktu a příjmům).