Občanský soudní řád stanoví pravidlo závaznosti rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci celkem jasně. Podle výslovného znění je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek (případně jiný správní delikt), a kdo je spáchal. Vedle toho jsou soudy vázány pouze rozhodnutími o osobním stavu (například o omezení svéprávnosti apod.). Přesto existuje k danému ustanovení občanského soudního řádu řada rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto článku bychom vám rádi představili základní závěry této judikatury.
Představme si jednoduchou situaci. Pan A na své zahradě rozdělá oheň. V důsledku toho, že jeho bratr zrovna ten den postříkal okolní křoviny vysoce hořlavým postřikem, se oheň nekontrolovatelně rozšíří na vedlejší budovu, ve které pan B provozuje restauraci. I po zásahu hasičů je tato restaurace značně poškozena. Policie po čase pana A obviní, avšak soud rozhodne o jeho nevině. Stejně tak příslušný správní orgán vydá pravomocné rozhodnutí, že pan A nespáchal přestupek. Je tedy pro pana B vyloučena možnost žalovat pana A o náhradu škody? Nikoliv!
Konstantní judikatura Nejvyššího soudu totiž vykládá dané ustanovení občanského soudního řádu poměrně doslovně. Tedy tak, že soud je vázán pouze odsuzujícími rozhodnutími. Pokud tedy trestní soud vydá rozhodnutí, ve kterém shledá obžalovaného nevinnými, není tím civilní soud v případě sporu (např. o náhradu škody) vázán. Stejně tak není vázán rozhodnutím správního orgánu, že daná osoba nespáchala přestupek. Může tak na rozdíl od trestního soudu či správního orgánu rozhodnut, že daná osoba (škůdce) porušila své povinnosti a je povinna poškozenému nahradit takto vzniklou škodu. Civilní soud si tedy v takových případech musí posoudit zavinění a ostatní podmínky odpovědnosti škůdce posoudit nezávisle na výsledcích trestního nebo přestupkového řízení.
Nutno říci, že tento závěr má své logické opodstatnění. V trestním řízení (a do určité míry i při správním trestání) je vyžadována poměrně vysoká míra prokázání viny. Pokud tak není téměř zcela bezpochybně prokázáno před soudem, že se daný skutek stal a že jej spáchal obviněný, nemůže soud danou osobu odsoudit. V civilním řízení prokázání takové míry jistoty zásadně vyžadováno není. To je dáno i tím, že soud provádí dokazování zásadně k návrhu účastníků. Je tedy i částečně na nich, jakým způsobem jsou schopni prokázat svá tvrzení. V tomto ohledu tak není zcela nelogické, pokud danou osobu na jedné straně trestní soud osvobodí a na druhé civilní soud rozhodne o náhradě škody.
Dále je však nutné uvést, že i v případě odsuzujícího rozsudku není soud vázán celým rozhodnutím soudu. Pokud tak například trestní soud dospěje k závěru, že obviněný způsobil škodu ve výši například pěti milionů korun, a proto naplnil tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu určitého trestného činu, může civilní soud v následném řízení o náhradě škody dojít k závěru, že vznikla škoda v úplně jiné výši. Civilní soud je totiž vázán pouze tím, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, nikoliv již rozhodnutím o výši škody. Tu si musí posoudit na základě vlastního dokazování (na návrhy účastníků řízení) sám.
V případě správních rozhodnutí platí to samé. Tedy to, že soud jimi není vázán, ledaže jde o rozhodnutí o tom, že byl spáchán přestupek nebo jiný správní delikt. Rozhodnutí vydaná v rámci daňového řízení (které mohou být relevantní například pro spor o porušení péče řádného hospodáře ze strany jednatele) tak závazná nejsou.
Judikatura Nejvyššího soudu by se tak dala shrnout jednoduše tak, že pro civilní soudy jsou závazná pouze rozhodnutí, že byl spáchán trestný čin, přestupek (případně jiný správní delikt), a kdo je spáchal, a skutečně nic víc. Soudy samozřejmě nemohou případná relevantní rozhodnutí úplně ignorovat, ale vázány jimi nejsou.
Závěrem lze ještě ukázat na příkladu, jakým způsobem může být odsuzující rozhodnutí trestního soudu relevantní i mimo klasické spory o náhradu škody. Obecně totiž platí, že pokud jsou ve výroku trestního rozsudku o vině obsaženy znaky skutkové podstaty trestného činu, které jsou zároveň i znaky vymezujícími okolnosti pro rozhodnutí o uplatněném civilním nároku, je tím soud v občanskoprávním řízení vázán. Co to může prakticky znamenat: představme si, že trestní soud dojde například k závěru, že prodávající při prodeji spáchal trestný čin podvodu. A to tím, že ačkoliv věděl, že prodává byt s podstatnými vadami, tyto vady nesdělil, a tím uvedl kupujícího v omyl a způsobil mu určitou škodu. Pokud by se kupující domáhal prohlášení kupní smlouvy za neplatnou, a to právě z toho důvodu, že kupní smlouvu uzavřel v omylu, který se týkal podstatné skutečnosti (obyvatelnosti předmětného bytu) a který prodávající úmyslně vyvolal, je soud trestním rozhodnutím vázán. A to právě proto, že znaky podvodu se překrývají s důvody neplatnosti smlouvy z důvodu úmyslného omylu.
Civilní soudy jsou tak ve velkém rozsahu nezávislé na rozhodnutí jiných orgánů či trestních soudů. Pokud však trestní soudy vysloví něčí vinu či správní orgánu dojdou k závěru, že byl spáchán správní delikt, nemohou civilní soudy danou záležitost posoudit odlišně. Vždy však záleží na tom, pro jaký skutek byla daná osoba odsouzena, a zda je tento skutek relevantní i pro soukromé právo.