Ceny ropy klesají, rozvíjející se trhy procházejí měnovou krizí. Zpomaluje ekonomická supervelmoc, která vypadala jako nezastavitelná. A zdá se, že její vláda někdy nemá tušení, co by měla dělat. Rusko se nachází v hlubokých problémech, evropskou ekonomiku brzdí politická rozhodnutí z Německa. Americká ekonomika je relativně silná, ale sužuje ji paradox produktivity. Zdá se totiž, že pozoruhodný technologický pokrok přicházející ze Silicon Valley nemá velký dopad na konkrétní ekonomická data. Takový vývoj by mohl klidně zapadat do devadesátých let.
Nechci se nořit do jednoduchých přirovnání, ale v ekonomické rovině nyní skutečně nalezneme řadu paralel mezi současným vývojem a situací z poloviny devadesátých let. Vše, co jsem uvedl v úvodu, je jasné a více k tomu není třeba vysvětlovat. Snad jedinou výjimku představuje německá politika. V roce 1990 se Helmut Kohl rozhodl umožnit Němcům z Východu vyměnit jejich marky, které byly v podstatě bezcenné, za západoněmecké marky v poměru jedna ku jedné. Tento krok vytvořil ekonomické problémy, které trvaly roky a které se podepsaly i na sousedních zemích. V posledních letech zase vynucené fiskální utahování dolehlo na periferii eurozóny a následně na její růst. A i zde hrála roli německá politika.
V současné době najdeme vedle uvedených podobností samozřejmě i několik faktorů, které se od devadesátých let odlišují. Historie se neopakuje a nejsem si jistý, že se alespoň rýmuje. I tak se však zdá, že ve hře vidíme hodně podobné ekonomické síly. Jde zejména o to, že ceny komodit klesají stejně jako v devadesátých letech a americká ekonomika je opět hlavním motorem globálního růstu. To sebou nese znatelné posílení dolaru, které zase souvisí s cenami komodit.
Ve Spojených státech sice došlo k boomu v těžbě ropy, ale tato země je stále čistým dovozcem komodit. Pokles jejich cen se tedy promítá pozitivně do ekonomického růstu USA, ale i dalších velkých ekonomik, jako je Japonsko, Evropa a Čína. Ty však čelí překážkám, před kterými americká ekonomika nestojí. Právě proto dnes po dlouhé době opět roste podíl americké ekonomiky na globálním produktu. Je pravděpodobné, že tomu tak bude alespoň několik let a tento vývoj je tedy stejný jako situace ve druhé polovině devadesátých let.
Stejně jako na konci devadesátých let bude posilující dolar vytvářet tlak na země, které s ním mají provázaný kurz jejich měny. To znamená, že uvidíme více měnových krizí na rozvíjejících se trzích a možná i krize finanční. Na konci devadesátých let podobné krize vystrašily i investory v USA a obvykle přinášely přechodný pokles cen aktiv. Vždy ovšem znamenaly vyšší příliv kapitálu do USA a pokračující ekonomický růst v této zemi. Nakonec se musela vytvořit bublina v samotných Spojených státech na to, aby tato americká párty skončila.
V popsaném vývoji hrál samozřejmě svou roli Fed pod vedením Alana Greenspana. Ten se v roce 1995 rozhodl počkat se zvyšováním sazeb ve správné víře, že přichází růst produktivity. Janet Yellen v té době také působila v centrální bance a Greenspanovo rozhodnutí podporovala. Když pak přišel default Ruska a kolaps Long-Term Capital Management, Fed sazby snížil. Tentokrát by byl podobný krok složitější, protože sazby dnes leží na 0,15 % a panují velké obavy, že Fedu na podporu ekonomiky už moc munice nezbývá. Ve srovnání s devadesátými lety to představuje významný rozdíl.
Druhý velký rozdíl spočívá v tom, že asijský tygr, kterého dnes nepředstavuje Japonsko, ale Čína, je mnohem větší. Zároveň je ale mnohem chudší a to má celou řadu ekonomických důsledků. Stejně tak platí, že americká ekonomika sice opět táhne ekonomiku globální, její podíl na celkovém produktu je ale mnohem nižší než v devadesátých letech. Její schopnost globální ekonomiku stabilizovat a táhnout je tak mnohem nižší. Celkově je ale podobnost s devadesátými lety stále hodně velká. Jen si nejsem jistý, zda by mě to mělo uklidňovat nebo znervózňovat.
Autorem je Justin Fox.
Zdroj: Bloomberg