V oblasti tzv. retailových finančních produktů, tj. produktů určených spotřebitelům jakožto „neprofesionálním“ zákazníkům, dochází v posledních letech k výrazné změně v zaměření regulace. Dříve dominovala právní úprava stanovující povinnosti poskytovatelů finančních služeb a produktů, které byly převážně informačního charakteru. Regulace se soustředila na odstraňování typického problému informační asymetrie ve vztazích mezi poskytovatelem a spotřebitelem s tím, že vůdčí ideou bylo, že dobře informovaný spotřebitel učiní správné investiční rozhodnutí. Tento přístup je patrný již ve směrnici MiFID I nebo v dřívějších úpravách spotřebitelských úvěrů.
Nyní však dochází k zásadnímu obratu. Evropský normotvůrce je přesvědčen, že svůj podíl na krizi měla také nedostatečná finanční regulace retailových produktů. Podle něj se prokázalo, že ani dostatečně informovaný spotřebitel nemusí učinit správné finanční rozhodnutí. To v důsledku vedlo k četným ztrátám na straně retailových zákazníků, systémovým problémům a k zásadnímu nabourání důvěry v trh. Přichází tedy vlna pravidel, v důsledku nichž se rozhodování v podstatě přesouvá na poskytovatele, který nejenže je povinen spotřebitele řádně (a pro něj srozumitelně) informovat o nabízeném finančním produktu, ale také nově za něj v zásadě musí učinit rozhodnutí, zda je daný produkt pro něj vhodný. Teprve na základě takového posouzení spotřebiteli může produkt poskytnout.
Produktová politika dle MiFID II a regulace hypoték
Typickým příkladem uvedeného posunu je zavedení povinnosti nastavit a dodržovat interní produktovou politiku u poskytovatelů investičních nástrojů dle MiFID II. Obchodníci s cennými papíry budou muset nastavit vnitřní procesy, v rámci nichž bude schvalován každý investiční nástroj před svým uvedením na trh nebo před distribucí zákazníkům. Pro každý investiční nástroj bude nutné předem určit cílový trh konečných zákazníků a pravidelně přezkoumávat, zda je takové zařazení vhodné a zda mu odpovídá distribuční strategie firmy. Účelem těchto interních procesů bude zajistit, aby dané kategorii zákazníků byly poskytovány pouze pro ni vhodné investiční produkty. Takové požadavky jsou v současné době častým předmětem diskuzí. Uvedené totiž bude ve značné míře zasahovat do principu smluvní volnosti a bránit zákazníkům nakoupit některé rizikové produkty, o které by jinak měli zájem.
Jiným příkladem zpřísnění povinností poskytovatelů finančních produktů spotřebitelům je nová regulace hypoték dle směrnice o hypotečních úvěrech (MCD). MCD především podrobně stanoví povinnosti při posuzování úvěruschopnosti žadatele o hypoteční úvěr. Přičemž nebude-li po tomto posouzení pravděpodobné, že spotřebitel bude schopen řádně své závazky splácet, nebude mu poskytovatel moci hypotéku vůbec poskytnout.
Uvedené změny představují jen zlomek toho, co se na poskytovatele finančních produktů pro spotřebitele chystá. MiFID II, která obsahuje řadu dalších nových povinností, bude muset být do českého právního řádu implementována nejpozději na začátku roku 2017. Pravidla dle MCD však mají být účinná už v březnu roku 2016.
Trend zpřísňování regulace produktů poskytovaných spotřebitelům a přesouvání odpovědnosti za investiční rozhodování ze spotřebitele na poskytovatele je v poslední době viditelný. Otázkou je, zda se nově nastavená pravidla ukážou v budoucnosti jako účinná, nebo zda naopak někdy nastoupí éra deregulace. Je totiž zřejmé, že nové požadavky zvýší náklady poskytovatelů finančních produktů, kteří je budou patrně nuceni promítnout do ceny produktů. Pak bude otázkou, zda nová regulace skutečně povede k deklarovanému cíli povzbuzení kapitálových, resp. finančních trhů skrze posílení tržní důvěry ze strany spotřebitelů, či nikoliv.