Albert Einstein prý definoval šílenství jako neustálé opakování té samé věci ve víře, že se najednou dostaví rozdílné výsledky. Centrální banky svým chováním během pokrizových let dokazují, že Einstein měl pravdu. Trhy se nyní obávají, že centrálním bankám dochází munice na to, aby zvýšily tempo globálního růstu a inflaci. Ta jim ale nedochází, protože Bank of Japan posunula sazby do záporu, ECB rozšířila program kvantitativního uvolňování a Fed se rozhodl zpomalit tempo zvedání sazeb. Je tedy zřejmé, že munice je stále dost.
Problém tedy není v tom, že by toho centrální banky nedělaly dost. Spočívá v tom, že jejich politika je mylná a brání dosažení nové globální rovnováhy. Investoři by se měli obávat zejména toho, že centrální bankéři se nepoučili ve třech základních oblastech. Za prvé, pokud se ekonomika utápí v dluzích, řešením nejsou další dluhy. Je tedy chybou, když ECB nabízí program refinancování, který má za cíl zvýšit úvěrovou nabídku bank.
Je správné, že ECB provádí program kvantitativního uvolňování, ale svou pozornost by měla zaměřit zejména na dozor bank a měla by je donutit, aby rychleji odepsaly své špatné dluhy. Téměř 20 % úvěrů v italských bankách jsou úvěry špatné. ECB se doposud spoléhala na to, že kvantitativní uvolňování oslabí kurz eura. Měla by se ale snažit o to, aby díky němu poskytla bankám čas na to, aby vyčistily své rozvahy.
Za druhé, pokud je spotřebitelská poptávka slabá kvůli tomu, že domácnosti příliš spoří, nedá se problém řešit tím, že se jednotlivé země snaží o oslabení kurzu svých měn. Zejména Bank of Japan je v měnových válkách velmi aktivní. Abenomie měla za cíl kombinaci monetárního uvolnění, fiskální stimulace a strukturálních reforem. Během posledních dvou let se ale vše zcvrklo na devalvaci jenu. V tom je abenomie úspěšná, ale tato strategie je stejně pomýlená jako postup ECB.
Japonsko trpí zejména tím, že příliš velká část příjmů zůstává v korporátním sektoru. Ten sedí na hoře peněz a neinvestuje, ani peníze nevrací akcionářům. Slabý jen celý problém pouze zhoršuje, protože zvyšuje zisky generované z exportů a naopak zdražuje dovozy. Transfer příjmů od domácností do firemního sektoru je tak ještě silnější. BoJ by tak měla vítat současné posilování jenu.
V tuto chvíli je jasné, že finanční krize se Japonsku nevyhne. Můžeme se jen ptát, kdy se dostaví. I když jde o ekonomiku, která bojuje s poklesem cen, krize bude mít formu vysoké inflace. Dojde k ní ve chvíli, kdy banky už nebudou mít žádné vládní dluhopisy, které by prodaly bance centrální a ta je začne nakupovat od pojišťoven a dalších finančních institucí. Výsledkem bude prudký růst peněžní nabídky, kterému ale nebude odpovídat růst reálné ekonomiky. Japonští investoři znejistí a vrhnou se na americké obligace a další aktiva v zahraničí. Kurz jenu se prudce propadne. Pokud k tomu dojde během jednoho či dvou let, zbytek světa tuto krizi neustojí.
Za třetí, utlumený růst posledních let ukazuje, že je lepší rychle si projít tvrdými změnami, než se neustále snažit o udržení stávajícího stavu. Fed se měl držet svého původního plánu na čtyřnásobné zvýšení sazeb v roce 2016. Vyslal by tím pozitivní signál, protože vyšší sazby by byly interpretovány jako známka silné ekonomiky a trhu práce. Důvěra amerického spotřebitele by vzrostla, což by se projevilo vyššími výdaji podpořenými úsporami z nižších cen energií.
Centrální banky v USA, Japonsku i eurozóně tento měsíc promeškaly zlatou příležitost na korekci jejich kurzu. Eurozóna i japonská ekonomika tak zůstávají zranitelné, v USA se stále nedostavuje očekávané zlepšení fundamentu a globální ekonomika je tak stále nebezpečně rozkolísaná. Může se tak protloukat ještě rok, ale centrální banky nedokázaly odvrátit kalamitu, která se blíží s rokem 2017.
Autorkou je Diana Choyleva z Lombard Street Research.
Zdroj: FT