Jen málokdo bude popírat, že nedávné teroristické útoky v Bruselu vyžadují reakci a hlavně změny v belgických bezpečnostních službách a policii. Podle některých názorů jsou ale dosavadní snahy o změny pouze symbolické. Já se hlavně domnívám, že je třeba, aby Spojené státy a evropské země začaly vážně uvažovat o tom, že na diplomatické úrovni uznají Islámský stát.
Evropské společnosti jsou otevřené a obecně mají problém s omezováním těch, kteří proti něčemu protestují. Tato tolerance je ještě posílena posunem k multikulturním společnostem a potřebou vyhýbat se perzekuci etnických a náboženských menšin. Jen na základě těchto tradic a postojů je možno vysvětlit podivné komentáře, které se v někdy evropských médiích objevují po teroristických útocích. Opakovaně se dozvídáme, že někde v Švédsku, Německu či Anglii existuje problematická oblast, odkud mnoho mužů cestuje do Sýrie a pak zase zpět do Evropy. K tomu se zjistí, že bezpečnostní služby nemají kapacitu na to, aby sledovaly podezřelé militanty. Po útocích se pak dozvíme, že o „bratrech XY“ policie věděla a považovala je za možné teroristy.
Mě by v této souvislosti zajímala jedna věc. Podle mého názoru jde o naprostou samozřejmost, ale zdá se, že evropské bezpečnostní složky to tak neberou. Není tomu tak, že džihádisté jsou velmi odlišní od politických disidentů, kritiků režimu či radikálních reformistů? Angloamerická tradice v případě džihádistů, kteří jsou jasným nebezpečím pro bezpečnost celé společnosti, používá trestní právo. Zdá se ale, že evropské vlády mají s uplatňováním razantního postupu nějaký problém. Proč například v případě zakázaných organizací nestíhají každého jednotlivce, který je jejich členem? Proč není v mnohem větší míře souzeno podněcování k násilí a nenávisti? Jinak řečeno, jak je možné, že se „sympatizanti džihádu“ volně procházejí po ulicích?
Pokud někdo z Evropy cestoval během posledních několika let do Sýrie či Iráku, je pravděpodobné, že tak učinil kvůli podpoře terorismu. To z něj činí džihádistu a mělo by se k němu podle toho přistupovat. Jak je vůbec možné, že takovým lidem byl umožněn návrat do Evropy? Namísto toho bychom je měli podporovat v tom, aby cestovali na Blízký východ a tam zůstali, protože tak se stanou jasným cílem mezinárodní vojenské operace. K jejich návratu by ale nikdy nemělo dojít.
Nemám naivní představy o tom, jak fungují tajné služby. Je mi jasné, že existují důvody, proč nechat lidi podezřelé z plánování teroristických útoků, aby se volně pohybovali ve společnosti. Je možné, že například někteří radikální imámové ve skutečnosti fungují jako skrytí agenti a pomáhají bezpečnostním složkám proniknout do radikálních organizací. Obávám se však, že enormní liknavost, se kterou se Evropa k problému staví, nepramení z této strategie.
To vše mě přivádí ke zmíněné myšlence na uznání Islámského státu. Pokud by k tomu došlo, jeho lidé plánující v zahraničí teroristické útoky by mohli být souzeni jako zrádci a pro Západ by bylo formálně jednodušší s tímto státem bojovat. V neposlední řadě by takový krok umožnil uplatnění těch nejtvrdších trestů pro teroristy z ISIS. Umírněné islámské organizace v Evropě by tento krok uvítaly asi nejvíce, protože právě ty jsou nejvíce unavené z toho, že musí bojovat s laxním přístupem policie. Právě ony se totiž nejvíce snaží o to, aby fanatici zmizeli z jejich země. Uznejme formálně Islámský stát a nechme jeho lidi nést plnou tíhu toho, co činí. Ať jsou souzeni jako zrádci a sabotéři.
Autorem je Philip Jenkins.
Zdroj: The American Conservative