„Brexitýři“ – tedy lidé, kteří si přejí vystoupení Velké Británie z Evropské unie – tvrdí, že jejich cíl by neměl prakticky žádné náklady ani žádný dopad na obchod Velké Británie se zbytkem světa. To se ovšem pletou. Až budou britští voliči vhazovat 23. června do volebních uren lístky s odpovědí na tuto otázku, měli by zvážit, co odchod z EU skutečně obnáší – a jak by se daly výhody volného obchodu, jimž se dnes Britové těší (a pokládají je za samozřejmost), zachovat i po brexitu.
Začněme základními fakty. Odchod z EU znamená, že by Velká Británie vystoupila i z celní unie EU, která tvoří základ přeshraničního volného obchodu mezi 28 členskými zeměmi (a upravuje společné vnější clo ve vztahu k třetím stranám). Zároveň to znamená opuštění jednotného trhu coby základny pro volný pohyb zboží a služeb mezi členy EU. Nečlenské země EU už z podstaty věci nemohou být součástí jednotného trhu.
Co by se tedy dělo pak? Během dvouletého období, než odchod Británie plně vstoupí v platnost, by mezi Británií a EU probíhala jednání o mnoha otázkách – suverenitě, právním řádu, přistěhovalectví, financích a ekonomických záležitostech. Přitom se předpokládá, že pro Británii by bylo klíčovým cílem dohodnout v oblasti obchodu takový vztah, který by se co nejvíce blížil dnes existujícím vztahům založeným na volném obchodu.
To se snadno řekne, ale hůř provádí. Nejlepší výsledek by nastal v případě, že by se všichni aktéři dohodli na zachování již dosaženého volného obchodu, přičemž Velká Británie by stanovila nové vnější clo na bezcelní bázi, které by se vztahovalo na všechny příchozí. Tak tomu bylo v 70. letech, kdy Británie a Dánsko vystoupily z Evropského sdružení volného obchodu (EFTA): mezi členy EFTA a také mezi nimi a Evropskou unií (tehdy ještě známou jako EHS) byly uzavřeny dohody o volném obchodu.
Brexitýři by si však měli uvědomit, že neexistuje žádná záruka, že k tomu dojde znovu – a že by se to rozhodně neobešlo bez komplikací. Takové řešení by sice bylo dobré pro 45% britského exportu, který se prodává na trzích v EU, ale snížilo by ochranu britského průmyslu na nulu. Podle pravidel Světové obchodní organizace se musí stejná dovozní cla uplatňovat vůči všem účastníkům WTO – což znamená, že bude-li britský dovoz z EU zbavený cel, musí být bezcelní i dovoz ze zbytku světa.
Druhou možností by bylo, že by britští exportéři akceptovali společné vnější clo EU a Velká Británie by zavedla vlastní dovozní clo, které by se vztahovalo na veškerý dovoz včetně dovozu z EU. Jelikož je společné vnější clo u průmyslových a rybářských produktů na relativně nízké úrovni, nemusela by to být pro britský export nepřekonatelná překážka a Británie by získala určitou volnost při ochraně svých firem před dovozem. Potenciální nástraha tkví v tom, že jakékoliv zvýšení britského cla nad úroveň EU by vystavilo Británii žádostem o kompenzaci od třetích zemí u WTO.
Širší otázka, kterou si brexitýři musí zodpovědět, zní, jak zajistit vysokou míru přístupu na vnitřní trh EU. To je životně důležité pro britský sektor služeb, zejména pro export finančních služeb z londýnské City.
Existuje jen jeden precedens, kdy si nečlenové EU dokázali vyjednat přístup na vnitřní trh, jenž byl srovnatelný s podmínkami pro členy EU. Jde o dohodu o Evropském hospodářském prostoru (EHP) uzavřenou v roce 1992 mezi EU a Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem.
Podle názoru mnoha pozorovatelů včetně mě už není přístup na jednotný trh prostřednictvím EHP dostupný. Co když se však mýlíme? Pointa spočívá v tom, že taková dohoda by šla proti všem instinktům (a rétorice) brexitýrů, protože by znamenala přijetí „čtyř stupňů volnosti“ EU: nejen volného pohybu zboží, služeb a kapitálu, ale i osob. Něco takového by se dost těžko srovnávalo s brexitýrským cílem „kontrolovat naše hranice“. Kromě toho by se brexitýři bezpochyby jen těžko smiřovali s představou, že by Velká Británie měla na základě dohody typu EHP povinnost dál přispívat do rozpočtu EU.
Jednotlivé sektory by si samozřejmě mohly vyjednat specifické podmínky. Zdá se však nepravděpodobné, že by takové podmínky byly možné v oblasti finančních služeb a významných profesních služeb (včetně služeb lékařů, architektů a právníků), které jsou důležité pro britské konkurenty v Evropě. Dokonce je možné, že by EU zaujala tvrdý merkantilistický postoj: Jestli chcete privilegovaný přístup, měli byste setrvat v klubu.
Posledním důsledkem brexitu by bylo pozbytí platnosti dohod o volném obchodu se třetími zeměmi pro Velkou Británii – řady obchodních dohod, které EU od roku 2000 podepsala. Jejich nahrazení bilaterálními smlouvami by nějaký čas trvalo. Neexistuje žádná záruka, že by EU přistoupila na prozatímní pokračování volného obchodu, a zdá se téměř jisté, že vývoz z Velké Británie by ve třetích zemích čelil vyšším clům než vývoz z někdejších partnerských států EU (takže by se britští exportéři ocitli v konkurenční nevýhodě).
Od brexitýrů je dosti přitažené za vlasy, když nás žádají, abychom uvěřili, že nejvýznačnější evropští lídři z Evropy i odjinud se v otázce dopadů brexitu bez výjimky mýlí. V debatě o obchodu Mezinárodní měnový fond, americký prezident Barack Obama i OECD – britské ministerstvo financí nepočítejme – Britům sdělují, že hlasovat pro vystoupení by bylo pro jejich ekonomiku špatné. Reagovat na to tvrzením, že OECD je „na výplatní pásce EU“ nebo že Obama je protibritsky orientovaný, protože měl v dobách britské koloniální vlády keňského otce, není argumentačně příliš prozíravé.
Ekonomické prognózování je nejistá věda. Když však téměř všechny předpovědi ukazují stejným směrem – totiž že brexit by Velkou Británii nesmírně poškodil –, je načase se rozhodnout, co je důvěryhodné, a co ne.
Roderick je bývalým zástupcem generálního ředitele WTO a bývalým zástupcem generálního ředitele na Generálním ředitelství Evropské komise pro obchod.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org