Británie, mám za to, měla nejlepší ze všech možných dohod s Evropskou unií: byla členem společného trhu, aniž přináležela k euru, a zajistila si řadu výjimek z unijních pravidel. Přesto to britským voličům nestačilo a neodradilo je to od hlasování pro odchod. Proč?
Odpověď lze najít v průzkumech veřejného mínění během měsíců před referendem o „brexitu“. Evropská migrační krize a debata o brexitu se vzájemně přiživovaly. Kampaň za odchod z EU zneužívala zhoršující se uprchlické situace – symbolizované děsivými záběry tisíců uchazečů o azyl soustředěných v Calais a zoufale odhodlaných použít všechny prostředky k průniku do Británie – s cílem podněcovat strach z „neřízeného“ přistěhovalectví z ostatních členských států EU. Evropské orgány přitom odkládaly důležitá rozhodnutí v oblasti uprchlické politiky, aby se vyvarovaly negativním vlivům na hlasování v britském referendu, čímž výjevy chaosu, třeba právě v Calais, prodlužovaly.
Rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové otevřít dveře své země uprchlíkům dokořán bylo inspirativním gestem, ale nebylo důkladně promyšlené, protože přehlédlo faktor přitažlivosti. Nenadálý příliv žadatelů o azyl narušil každodenní životy lidí napříč EU.
Nedostatek adekvátní regulace navíc vyvolal paniku, která postihla všechny: místní populaci, orgány zodpovědné za veřejnou bezpečnost i samotné uprchlíky. Vydláždil také cestu ke svižnému vzestupu xenofobních protievropských stran, například britské Strany nezávislosti, která byla v čele kampaně za odchod, jelikož se zdá, že národní vlády a evropské instituce nejsou schopné krizi zvládnout.
Katastrofický scénář, jehož se mnozí obávali, se teď zhmotnil a rozpad EU už je prakticky nevratný. Nakonec se Británie v důsledku odchodu z EU může a nemusí mít relativně lépe než ostatní země, ale v krátkodobém až střednědobém výhledu tamní ekonomika a obyvatelé nutně výrazně utrpí. Libra se ihned po hlasování sesunula na nejnižší úroveň za víc než tři desítky let a finanční trhy po celém světě zřejmě zůstanou neklidné, dokud se bude dlouhý, komplikovaný proces politického a ekonomického odchodu z EU dojednávat. Důsledky pro reálnou ekonomiku budou srovnatelné jedině s finanční krizí let 2007-2008.
Tento proces zajisté přinese další nejistotu a politické riziko, protože od počátku není ve hře jen nějaká skutečná či domnělá výhoda pro Británii, nýbrž samotné přežití evropského projektu. Brexit otevře stavidla dalším protievropským silám v unii. Vždyť sotva byl výsledek referenda vyhlášen, francouzská Národní fronta zveřejnila výzvu k „frexitu“ (odchodu Francie) a holandský populista Geert Wilders udělal reklamu „nexitu“ (odchodu Nizozemska).
Navíc možná nepřežije samotné Spojené království. Lze očekávat, že Skotsko, které se v hlasování vyslovilo drtivě pro setrvání v EU, uskuteční další pokus o získání nezávislosti a v Severním Irsku, kde se také voliči postavili za setrvání, už někteří představitelé vyzvali ke sjednocení s Irskou republikou.
Další záludností se může ukázat reakce EU na brexit. Evropští lídři, toužící britský příklad dalším členským státům znechutit, nebudou zřejmě v rozpoložení, ve kterém by Británii nabídli podmínky – zejména co se týče přístupu na evropský jednotný trh –, které by bolestivost odchodu mírnily. Jelikož EU tvoří polovinu britského obchodního obratu, dopad na exportéry by mohl být zničující (vzdor konkurenčně příznivějšímu směnnému kurzu). Až v nadcházejících letech finanční ústavy přesunou své podniky a zaměstnance do center v eurozóně, bolesti se nevyhne ani londýnská City (a tamní realitní trh).
Důsledky pro Evropu by však mohly být mnohem horší. Pnutí mezi členskými státy dosáhlo bodu zlomu, nejen vlivem uprchlíků, ale i v důsledku mimořádné zátěže mezi věřitelskými a dlužnickými zeměmi v eurozóně. Zároveň se teď oslabení lídři ve Francii a Německu zaměřují výhradně na domácí problémy. V Itálii 10% propad na akciovém trhu po hlasování o brexitu jasně ukazuje náchylnost země k plnokrevné bankovní krizi – která by už napřesrok snadno mohla k moci vynést populistické Hnutí pěti hvězd, které právě v Římě získalo post primátora.
Nic z toho nevěští nic dobrého pro seriózní program reformy eurozóny, který by musel zahrnovat skutečnou bankovní unii, omezenou fiskální unii a mnohem silnější mechanismy demokratické zodpovědnosti. Nadto pro Evropu nehraje čas, neboť její vnitřní politický svár zjitřují vnější tlaky ze zemí jako Turecko a Rusko – obě využívají neshody ke svému prospěchu.
Takový je dnešní stav. Ztrátou společného trhu a společných hodnot, k jejichž ochraně byla EU vytvořena, by utrpěla celá Evropa, včetně Británie. Je však pravda, že EU troskotá a přestává naplňovat potřeby a touhy svých občanů. Směřuje k neřízenému rozpadu, po němž na tom bude Evropa hůř, než kdyby EU vůbec nevznikla.
Nesmíme to ale vzdávat. Je třeba přiznat, že EU je nedokonalá stavba. Po brexitu se všichni, kdo věří v hodnoty a principy, k jejichž prosazování byla EU vybudována, musí semknout, aby ji důkladnou rekonstrukcí zachránili. Jsem přesvědčen, že jak se v nadcházejících týdnech a měsících budou vyjevovat důsledky brexitu, bude se k nám přidávat víc a víc lidí.
George Soros je předsedou představenstva společnosti Soros Fund Management a nadační sítě Open Society Foundations.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org