Každý ví, že bez práce nejsou koláče, anebo jak se říká v angličtině, že bez útrap není zisku. Lze se ale trápit bezvýsledně – což je lekce, kterou západní populace pociťuje na vlastní kůži přinejmenším od roku 2012. Roky fiskální přísnosti ve Spojených státech, Evropě ani Japonsku koláče nepřinesly, a tak je načase, aby vlády oživily výdaje.
Tento návrh se u řady vlád střetne s bouří nevole, zejména, leč ne výhradně u vlády německé, a zamítnou jej mnozí političtí kandidáti, kteří dluh nahromaděný současnými držiteli úřadů, jež by rádi vystřídali, označují za dílo ďáblovo. Za mlhou ideologie a vlastního prospěchu ale leží prostá a nevyhnutelná pravda: fiskální přísnost nefunguje.
Japonský ministerský předseda Šinzó Abe selhání fiskální přísnosti zdráhavě připustil, když 1. června oznámil, že jeho vláda odloží plánované zvýšení tamní spotřební daně. Zvýšení daně by ani zdaleka nepomohlo dostat japonský rozpočtový schodek a obří veřejný dluh pod kontrolu, ale pravděpodobně by spíš snížilo státní důchod. Ostatně už předchozí daňové zvýšení, uskutečněné v dubnu 2014, ekonomiku rychle zavleklo zpět do recese.
Eurozónu – předního zastánce fiskální přísnosti ve vyspělém světě – takové přiznání teprve čeká, vzdor očividným důkazům. V roce 2012 lídři eurozóny podepsali fiskální kompakt s cílem dostat pod kontrolu veřejný dluh – který podle Mezinárodního měnového fondu dosáhl v úhrnu 91,3 % HDP – tím, že země přiměje škrtat výdaje a zvyšovat daně. Do roku 2015 rozpočtový schodek eurozóny klesl jako podíl HDP o dvě třetiny oproti vrcholu roku 2010.
Jenže hrubý veřejný dluh se oproti tomu zvýšil, na 93,2 % HDP. Zatímco Německu se podařilo snížit svůj hrubý veřejný dluh, ze 79,7 % HDP v roce 2012 na 71 % loni, míra zadlužení ve Francii a Itálii nadále stoupala, vzdor přísným fiskálním omezením (obzvlášť v Itálii).
Jinde v Evropě se po podobné trajektorii pohybuje Spojené království, jehož hrubý veřejný dluh vzrostl z 85,3 % HDP v roce 2012 na 89,3 % HDP v roce 2015. Konečně v USA míra zadlužení v tomtéž období stoupla ze 102,5 % na 105,8 %.
Problém samozřejmě tkví v hlemýždím hospodářském růstu, který podrývá růst mezd, oslabuje daňové příjmy a brání vládám splácet dluhy. Jednou z největších brzd růstu je dnes fiskální přísnost. Čím víc vlády osekávají své schodky, tím rychleji zpomaluje růst – a tím víc se vzdalují cílům snižování dluhu. Tak se točí sebezničující koloběh fiskální přísnosti.
Ovšemže se tak fiskální přísnost neprojeví vždy. V inflací sužovaných 70. a 80. letech minulého století, kdy požadavek investorů na prémie za inflační riziko vyšrouboval dlouhodobé výpůjční náklady, měly vyšší schodky sklon dále posilovat dlouhodobé úrokové sazby, kdežto nižší schodky je stlačovaly.
Právě tato zkušenost přivedla tvůrce politik po roce 2010 k předpokladu, že snižování vládní poptávky pomůže rozpumpovat soukromé investice. (Je třeba poznamenat, že v eurozóně argumentaci pro fiskální přísnost podněcovala také nedůvěra mezi vládami, kdy věřitelské země požadovaly, aby dlužníci zakusili určitou bolest výměnou za „koláče“ typu finančních výpomocí.)
Časy se ale změnily. V prvé řadě už nežijeme v inflační éře. Právě naopak, Japonsko a některé země eurozóny čelí deflaci, zatímco v Británii je inflace v zásadě nulová. Pouze v Americe se inflace zvedá – a jen mírně. Dlouhodobé výpůjční náklady jsou navíc na historických minimech, jak tomu je už posledních pět let. Uskutečňování fiskální přísnosti za takových okolností vyústilo v natolik silnou brzdu růstu, že ji nepřekonal ani propad cen energií na polovinu během posledních 18 měsíců.
Ani expanzivní měnová politika – tedy masivní injekce likvidity skrze takzvané kvantitativní uvolňování – zjevně nestačí. Kvantitativní uvolňování sice slouží jistému účelu – a v Evropě a Japonsku je nadále nezbytné –, ale nedaří se mu stimulovat soukromé investice ani popohnat tvorbu pracovních míst a růst mezd.
Pomoci by mohla určitá přímá intervence do mezd. Británie zavedla vyšší povinnou minimální mzdu a brzy ji budou následovat některé státy USA, v čele s Kalifornií. Nejvíc by tento postup mohl prospět Japonsku, které zažívá stagnaci mezd, navzdory zjevnému nedostatku pracovních sil.
Nic však v dnešním světě nemůže nahradit fiskální expanzi. Mnohé země, především v Evropě, potřebují posílení veřejných investic do infrastruktury. Obecněji Evropa potřebuje nový Marshallův plán, financovaný nikoli Američany, ale tentokrát z vlastních zdrojů, který by nastartoval hospodářský růst a pozvedl produktivitu. I v USA je pro podobný program dost prostoru. Posilováním zaměstnanosti a mezd by takové výdaje mohly pomoci zajistit růst příjmů z daní.
V době nízkých výpůjčních nákladů a nízké či nulové inflace (či dokonce deflace) není namístě fiskální přísnost. Je načase, aby tvůrci politik pochopili, že není nutné snášet útrapy, které nenesou koláče. Je načase sešlápnout fiskální pedál.
Bill Emmott, bývalý šéfredaktor časopisu The Economist, řídí produkci dokumentu „The Great European Disaster Movie“ (Film o velké evropské katastrofě).
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org