Okno příležitosti k uzavření Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP) mezi Spojenými státy a Evropskou unií se rychle uzavírá. V letošním a příštím roce se v USA, ve Francii a v Německu uskuteční všeobecné volby a předvolební kampaně budou probíhat v prostředí, které je vůči mezinárodním dohodám v jakékoliv podobě stále nepřátelštější. Největší riziko přitom možná přichází z nejméně pravděpodobného zdroje: z Německa coby hnacího motoru exportu.
V současné situaci se proti TTIP staví zhruba 70% německých občanů, což je téměř dvojnásobek průměru v jiných evropských zemích. Lidé jsou v drtivé většině přesvědčeni, že Německo nebude mít z TTIP ekonomický prospěch, že utrpí méně kvalifikovaní zaměstnanci, že velké korporace získají ještě větší moc na úkor spotřebitelů, že dojde k narušení ochrany dat a životního prostředí a že budou podkopána občanská práva.
Množství studií však prokázalo, že všechna tato tvrzení jsou nafouknutá či vyloženě nesprávná. Německo – jehož hospodářský pokrok od konce druhé světové války táhla právě důsledná otevřenost vůči mezinárodnímu obchodu a hospodářské integraci a které zůstává jednou z nejotevřenějších a nejvíce obchodně založených ekonomik v Evropě – by ve skutečnosti patřilo k zemím, které by z TTIP těžily nejvíce.
Předpokládá se, že TTIP by do roku 2035 zvýšilo roční příjem na obyvatele v Německu o 1-3% neboli o 300-1000 eur. Protože je navíc téměř 50% německých pracovních míst přímo či nepřímo navázáno na sektor obchodu, pomohla by dohoda ochránit také zaměstnanost. A díky tomu, že by zvýšila schopnost USA a Evropy určovat globální obchodní standardy, by vzrostla i mezinárodní konkurenceschopnost německých firem. Ne každý jednotlivec či firma by na TTIP vydělal, ale čistý efekt na německou ekonomiku a občany by byl jednoznačně pozitivní.
Proč se tedy tolik lidí v Německu této dohodě brání?
Jedním z důvodů je skutečnost, že zjevný ekonomický úspěch Německa zvýšil averzi ke změně. Nejenže země přestála globální finanční krizi v letech 2008-2009 i evropskou suverénní dluhovou krizi; v posledních letech dokonce prosperuje, zažívá robustní růst HDP a působivý růst mezd. Míra nezaměstnanosti se od roku 2005 snížila na polovinu a dnes dosahuje rekordního minima 4,6%, přičemž přebytek běžného účtu země se vyšplhal na závratných 8% HDP.
Vědomí, že Německo je evropskou ekonomickou superhvězdou, vyvolává politickou netečnost a přivádí zemi k téměř úplné stagnaci v oblasti hospodářských reforem. Zatímco většina ostatních Evropanů zoufale hledá jakoukoliv příležitost, jak vyzvednout vlastní zemi z krize, Němci spatřují pramalý důvod zasahovat do zjevně prosperujícího statu quo.
Bohužel pro Německo není jeho současná cesta tak hladká a jistá, jak si lidé rádi namlouvají. Od ztracené dekády na počátku tisíciletí, kdy bylo Německo „evropským pacientem“, dostihla země ostatní rozvinuté ekonomiky jen v některých oblastech. Dodnes má například jeden z nejnižších poměrů veřejných a soukromých investic mezi státy OECD a dramatický demografický posun v příštím desetiletí ho zasáhne tvrději než většinu ostatních států. TTIP by Německu nejen poskytlo bezprostřední ekonomický impulz, ale pomohlo by mu také přestát dlouhodobější problémy, před nimiž stojí.
Německý odpor vůči TTIP je rovněž odrazem nedávného vzestupu populistických a nacionalistických sentimentů ve velké části západního světa. Přitažlivost těchto sil je obzvláště výrazná v EU kvůli všeobecnému pocitu, že evropská integrace oslabila státní suverenitu a podrobila evropské občany rozhodnutím nikým nevolených technokratů. Tím posledním, co si řada Evropanů přeje, je další soubor nadnárodních pravidel formulovaných za zavřenými dveřmi a upravujících chod jejich ekonomiky.
Tento názor je obzvláště akutní u Němců, neboť ti stále cítí zatrpklost z pocitu, že během krize byli evropským pokladníkem. Někteří se dnes obávají, že TTIP je jen další trik, který má využít německé hospodářské síly a velkorysosti. Překonat tento strach nebude nic snadného.
A třetí důvod, proč se Německo staví proti TTIP, je skutečnost, že tato země už dnes svádí bitvu o přerozdělování bohatství. V současné době vykazuje Německo nejvyšší nerovnost soukromého bohatství v eurozóně a v posledních dvou desetiletích zažila prudký vzestup nerovnosti mezd.
Mnozí Němci dnes očekávají další zvýšení nerovnosti. Nejenže se všeobecně obchází minimální mzda, ale někteří politici využívají obav ze současného přílivu uprchlíků ke sbírání hlasů, když tvrdí, že otevřenost vůči cizincům tuto nerovnost ještě zhorší.
A k deziluzi Němců přispívá také pocit – který sdílejí i mnozí další lidé v Evropě i jinde –, že celý systém je „zmanipulovaný“. Manažeři získali letos obrovské bonusy navzdory celosvětovému skandálu kvůli mnohaleté snaze firmy vyhýbat se emisním standardům. A zveřejnění „Panama Papers“ odhalilo, jak se nejbohatší lidé vyhýbají placení daní. Tvrzení, že z TTIP by měli prospěch hlavně bohatí, má proto velkou odezvu u odborů i jinde.
Ekonomika závislá na obchodu může na volnějším obchodu velmi získat, zvláště v případě tak velkého trhu, jako je ten americký. Německo by mělo využít svého politického vlivu k tomu, aby přimělo své evropské protějšky dohodu podepsat. Vzhledem k rychle klesající popularitě dvou největších politických stran v zemi, Křesťanskodemokratické unie a Sociálnědemokratické strany, je však nepravděpodobné, že by němečtí lídři prosazovali nepopulární dohodu. A to je špatná zpráva pro všechny – zejména pro Němce.
Marcel Fratzscher, bývalý ředitel mezinárodní politické analýzy v Evropské centrální bance, je předsedou výboru a prezidentem mozkového trustu DIW Berlin.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org