V USA a některých dalších vyspělých ekonomikách nyní alespoň na první pohled čelíme v podstatě učebnicovému příkladu pozdní fáze boomu: Růst je relativně rychlý, nachází se nad potenciálem, rostou obavy z nedostatku volných kapacit, centrální banka šlape na brzdy, či alespoň sundává nohu z plynu. Je ale vše tak učebnicově jasné?
Odpověď je samozřejmě záporná. V první řadě je zřejmé, že akcie, jejichž chování je považováno za vedoucí ekonomický indikátor, v této fázi obvykle začínají stagnovat, či dokonce korigovat. Dopředuhledící investoři se totiž obávají nástupu fáze další – útlumu, či dokonce recese. Jenže takové chování akcií letos nepozorujeme (i když polovina listopadu k němu sváděla).
V ekonomické oblasti tu je navíc jedna obrovská odchylka, kterou je inflace. Jejímu značně atypickému vývoji jsem se věnoval před časem, proto jen zmíním, že běžně by touto dobou měly značně sílit inflační tlaky, nyní tomu tak ale není. Příčiny mohou být cyklické i strukturální (roboti, nebo globalizace). Ale každopádně nám chybí klíčový prvek stárnoucí fáze boomu a to samo o sobě může dávat základ optimismu.
Vedle inflace máme bohaté zkušenosti s tím, že expanzivní přepalování a nestabilita se mohou projevovat i jinak než inflací. Hlavními kandidáty na rozbušky jsou zejména nestabilita finančního systému a trhů a nejednou také příliš vysoké deficity běžných účtů. Ty jsou v USA výživným tématem souvisejícím s nejedním paradoxem. Například s tím, že po poslední finanční krizi vyvolané zejména Američany má dolar ve světové ekonomice snad ještě silnější pozici, než před rokem 2007. Nicméně v oblasti běžného účtu situace kritická určitě není a navzdory některým skeptikům to podle mne platí i o (ne)stabilitě trhů a finančního systému.
Před akciovými investory je tak rozevřena stále poměrně široká škála učebnicových i neučebnicových scénářů. A jak jsem zmínil výše, oni sami (respektive jimi nastavené ceny na trhu), jsou považováni za vedoucí indikátor. Jinak řečeno, predikční tance jsou do značné míry zacykleny. Investoři se obrací k ekonomům pro radu ohledně dalšího vývoje a ekonomové při jejím hledání hledí na trh – tedy na ty, kteří po jejich věštbě touží. Je to v podstatě jen další příklad toho, že rozdělování celků na jeho jednotlivé části může některé úvahy zjednodušit, ale má své meze. Jak slavné je to s onou predikční schopností trhu?
Následující tabulka ukazuje korelace mezi vývojem akciového indexu SPX, kapitalizací trhu (v poměru k nominálnímu HDP) a PE indexu SPX na straně jedné a vývojem amerického produktu v daném čtvrtletí a postupně v následujících pěti čtvrtletích na straně druhé. Vývoj kapitalizace je z hlediska vedoucích indikátorů irelevantní (prostřední řádek). Ovšem vývoj samotného indexu a do určité míry i jeho valuace již podle tabulky nějakou predikční hodnotu skutečně mají a to na dvě, tři čtvrtletí dopředu.
Jak bylo zmíněno, v USA se hraje o to, kolik volných zdrojů v ekonomice ještě je. V ideálním případě má nezaměstnanost ještě nějaký prostor pro pokles bez toho, aby se začaly prudce zvedat mzdy a inflace. K tomu budou růst investice, které zvýší jak poptávku, tak produktivitu a inovace. V polovině listopadu se zdálo, že trh tomuto ideálnu přestává věřit a přiklání s k onomu učebnicovému vývoji cyklu. Minulý týden se karty opět otočily a ve hře je opět optimismus. Pokud platí v tabulce naznačená predikční schopnost akcií, napredikovaly si letos samy sobě hezký vývoj, který by měl ještě nějaký čas trvat (taková akciová verze „národu sobě“). Je ale dost dobře možné, že podobných „listopadových“ přepínání bude přibývat.