Čína dosáhla technologického, ekonomického a politického růstu, kterému se kromě růstu významu Spojených států nevyrovná nic. Der Spiegel tvrdí, že řada zemí tak musí řešit, jak k Číně nyní přistupovat, a žádná země na světě si nemůže dovolit ji ignorovat. Ten správný přístup se přitom nehledá jednoduše, protože Čína je složitou zemí plnou protikladů a její rozvoj doprovází represe obyvatel a vládní kontrola společnosti, která je podle Spiegelu v některých ohledech ještě horší než v Severní Koreji.
Německá sinoložka Marina Rudyak se domnívá, že „Čína nás zná dobře, ale my neznáme ji“. Výsledkem je řada příliš zjednodušených závěrů a předpokladů, které si ve vztahu k ní utváříme. A to včetně těch, které se týkají Nové hedvábné stezky či údajné snahy Číny o získání dominantního vlivu ve světě. Čína má také svůj vlastní pohled na vývoj ve světové ekonomice a pro její obyvatelstvo je podle Spiegelu například těžko pochopitelné, proč se Evropě nelíbí její ochrana vnitřního trhu spojená s ekonomickým tlakem na jiné země. Srovnávají totiž tento čínský postup s tím, když Evropané násilně kolonizovali a dobývali čínské přístavy.
Ředitel společnosti Martin Brudermüller před nedávnem uvedl, že Čína chce Západ porazit kvůli „dlouhé historické paměti“. Číňané k tomu podle něj mají velkou motivaci, a to je potřeba mít při jednání s nimi vždy na paměti. Rozdíl v jejich pohledu na svět je pak zřejmý i z toho, že na jejich mapách leží Spojené státy na východ od nich a „Evropa je jen malým poloostrovem západně od Ruska“.
Podle Spiegelu to byly Spojené státy, kdo jako první pochopil, že Čína začíná měnit světový řád. Za prezidenta Baracka Obamy se Američané pokoušeli o geopolitický obrat směrem k Asii, Trumpova vláda je ale mnohem méně vstřícná. Hovoří o tom, že Čína je „strategickým konkurentem“ a „revizionistickou velmocí, která používá levné úvěry a politickou moc k podmanění jedné země za druhou“. Podobný jazyk nyní užívá i Evropská komise, která v jednom se svých strategických dokumentů hovoří o Číně jako o „systematickém rivalovi, který prosazuje alternativní způsob vlády“ a o „ekonomickém konkurentovi, který se snaží dosáhnout technologické převahy“.
Důležitější než slova jsou ale konkrétní kroky. Jedním z takových bylo podle Spiegelu pozvání, které učinil francouzský prezident Emmanuel Macron směrem k německé kancléřce Angele Merkelové a prezidentovi Evropské komise Junckerovi. Došlo k němu při příležitosti příjezdu čínského prezidenta do Paříže s tím, že Merkelová i Juncker se zúčastní jednání mezi francouzským a čínským prezidentem. Podle Spiegelu šlo o výjimečnou událost na poli evropské diplomacie. Země EU sice nebudou nikdy schopny koordinovat svou zahraniční politiku tak, aby jednaly jako Spojené státy, nicméně společný postup vůči Číně je nezbytný v celé řadě oblastí včetně lidských práv, geopolitických konfliktů či třeba kontroverzní situace kolem společnosti Huawei.
Evropské země, jako je Německo, mají bolestivou zkušenost v důsledku totalitních režimů. Mají tak morální závazek proti totalitním režimům vystupovat. Pragmatici dvacátého století učinili podle Spiegelu dobře, když se snažili navázat s Pekingem pevnější vztahy. Ovšem tito realisté nemohli vědět, co udělá s autokraciemi technologický pokrok a jaké nástroje jim dá do ruky. A Der Spiegel se domnívá, že bychom v reakci na tento vývoj měli vytvořit zahraniční politiku založenou na „univerzálních hodnotách“ a snažit se o dosažení mezinárodních dohod, které by omezovaly používání digitálních technologií ke kontrole a utlačování obyvatelstva.
„EU stojí na poli digitálních technologií daleko za Spojenými státy a Čínou. Její regulace v oblasti ochrany dat je ale příkladem pro země po celém světě. V zájmu svých obyvatel by se Evropa měla snažit, aby tyto standardy v budoucnu nenastavovala Čína, ale právě ona,“ uzavírá Spiegel.
Zdroj: Der Spiegel