Také pro Evropu platí princip zastavených hodin. I ty někdy ukazují správný čas a i Evropská unie má někdy pravdu. Na stránkách The American Conservative to píše Bill Wirtz, který podle svých slov není fanouškem EU, ale v jednom případě jí dává za pravdu. Její zastánci totiž tvrdí, že ve vztahu k Íránu a možnému ozbrojenému konfliktu s ním je třeba postupovat s citem a pokoušet se o uklidnění zhoršující se situace.
Po mírovém řešení „íránského problému“ volá například německá kancléřka Angela Merkelová a Wirtz v této souvislosti poukazuje na to, že 74 % Němců se stavělo i proti vojenským intervencím v Sýrii a v roce 2002 bylo 72 % z nich proti válce v Iráku. Proti ní probíhaly i protesty v Londýně, které nakonec vyvolaly problémy ve vládě. Většina Britů se totiž domnívala, že „nesvatá koalice Blaira a Bushe je natlačila do války, do které nikdy neměli jít“. A protesty proti válce v Iráku probíhaly i v mnoha dalších městech, včetně Paříže, Budapešti či Říma.
Existují sice výjimky, ale i dnes je evropská podpora americkým jestřábům ve vztahu k Íránu malá. Pokud přitom USA nezískají významnější spojence, „mohly by být opět kritizovány za nesmyslnou agresi“. Lži pronášené v souvislosti s válkou v Iráku přitom podle Wirtze nastavily laťku u intervencí prováděných na základě informací tajných služeb mnohem výše. A Sýrie ukazuje, že Evropa se bez přesvědčivých důkazů do žádného ozbrojeného konfliktu nepustí.
Výjimkou by v podpoře Američanům mohl být podle Wirtze italský premiér Giuseppe Conte, který „není právě známý tím, že by rád potěšil své evropské protějšky“. Conte hovoří o tom, že „je připraven k tvrdšímu postupu vůči Íránu“. A jeho ministr vnitra Matteo Salvini poskytl v USA rozhovor, v němž hovoří o radosti z toho, že Itálie již nemá s Íránem tak úzké vazby“. Wirtz ovšem dodává, že „Italové nejsou právě známí tím, že by se drželi svých prohlášení v televizi, a o jejich vojenských akcích nemá smysl hovořit“. Významné země jako Francie či Německo pak navíc daly jasně najevo, že stojí za jadernou smlouvou uzavřenou s Íránem.
Zdroj: The American Conservative