Čína si nyní bude muset vybrat mezi rostoucími dluhy a rostoucí nezaměstnaností a to samé platí o dlouhé řadě dalších zemí (viz středeční pohled na dění v Číně). Rostoucí vládní dluhy by přitom nemusely budit velké obavy, kdybychom se přiklonili k systému, který mnohem více odpovídá neustále se měnícímu světu. U firem je řešení v principu jednoduché – pevné požadavky (tj., pohledávky ve formě dluhu) zflexibilnit, což by v praxi znamenalo financovat firemní aktivity mnohem více akciovým kapitálem. Co ale dělat s dluhy státními? V jádru to samé.
Pokud považujeme státní dluhy za problém, mohli bychom si nejdříve ujasnit, proč vlastně. Je to proto, že stát vůbec používá naše úspory, protože na své výdaje nevybere dost daní? Tedy že si přes stát kupujeme služby a zboží s tím, že nyní na to nechceme platit dost daní (tudíž zaplatíme v budoucnu více, abychom si splatili své pohledávky za státem)? Nebo je druhá možnost - takový nákup zboží a služeb (a recyklace našich úspor) v některých oblastech v pořádku, ale problém dělá „jen“ forma jeho financování? Tedy v jádru onen stejný problém, jako u firem, se stejným řešením – zflexibilněním.
Toto téma není možná středním proudem, ale zdaleka tu nepíši nic objevného. V roce 2018 například známý Robert Shiller navrhoval vládní dluhopisy provázané s vývojem HDP. Ony vlastně „flexibilní“ vládní obligace existují již celá staletí a jsou to fakticky všechny obligace na světě. Můžeme si totiž jen namlouvat, že lze nasadit nějaký fixní požadavek/pouto na neustále se měnící svět. Flexibilita současných obligací se projevuje jen tím nejnešťastnějším způsobem – čeká se, až je situace úplně neudržitelná (nebo ještě dlouho potom – Řecko) a pak se najednou realizují obrovské ztráty.
Pan Shiller tedy navrhoval, aby celkové splátky vládních obligací byly provázány s vývojem produktu. Pokud by ekonomiky chřadla, dluhová zátěž by klesala a to by mimo jiné bránilo tomu, aby útlum zvedal poměr zadlužení k HDP. Nedocházelo by tak například k tomu, aby rozpočtové tenze vedly k utažení vládních výdajů během recese a tudíž k jejímu prohloubení. Jinak řečeno, klesly by tlaky na to, aby se vlády chovala procyklicky a naopak by se uvolnil prostor pro proticykličnost. Během boomu by naopak vláda věřitelům platila více.
Ekonom poukazoval na to, že země jako Bulharsko, či Bosna a Hercegovina již něco podobného vydaly – byly to jakési warranty, které nesly nárok na vyšší příjmy v případě, že produkt překročil určitou předem stanovenou hranici. Tento nástroj byl ale uplatňován až v rámci restrukturalizace dluhů – tedy až ve chvíli, kdy již vývoj nedal jinak. Ekonom Alex Pienkowski pak odhaduje, že průměrná vyspělá země by po dosažení 20 % podílu obligací provázaných s HDP na celkovém zadlužení zvýšila hranici udržitelnosti dluhů asi o 15 %.
Jedním z protiargumentů může být cena těchto obligací – požadovaná návratnost. Je možná intuitivní, že provázanost s HDP by vedla k tomu, že investoři by požadovali nějakou rizikovou prémii. Joel Bowman a Kevin Lane v roce 2018 tvrdili, že u vyspělých zemí by činila asi 30 bazických bodů, ale u některých zemí by podle nich mohla být prémie i negativní. Což ukazuje, že ona intuice by mohla být mylná. Pokud se totiž na věc díváme z pohledu prezentovaného v úvodu, nehovoříme tu podle mne o nějakém dodatečném riziku. Ale naopak o eliminaci rizika skokových šoků, či třeba neadekvátní fiskální politiky.
Dá se to také říci jednoduše: Pokud budu držet dluhopis nějaké vlády, tak budu radši, když ten další dluhopis bude flexibilní (provázaný s HDP), než ten tradiční. Protože ten flexibilní je pro mou pohledávku méně rizikový. Samostatnou kapitolou této finance fiction o nulových (tradičních) dluzích vlád by pak byly takzvané bezpečné přístavy.