Jason Abaluck z Yale School of Management spolu s řadou svých kolegů provedli ekonomickou analýzu nošení roušek. Může se to zdát jako nesmyslný, či dokonce problematický přístup. Zahrnuje totiž v sobě nějaký odhad monetární hodnoty lidského života, což může být řadě z nás proti srsti. Nicméně je pravda, že v některých situacích a případech s podobným odhadem stejně implicitně počítáme – třeba v oblasti ochrany, či ničení životního prostředí. V případě roušek pak není možná tento přístup od věci už proto, že „řádově“ ukazuje, o čem hovoříme.
Pan Abaluck ve studii ukazuje následující graf s vývojem pozitivně testovaných poté, co bylo dosaženo 100 případů. Plnou křivkou je vyznačen vývoj v zemích, kde je běžné, že lidé během nemoci sami od sebe nosí roušky. Přerušovanou křivkou je vývoj v zemích, kde bylo a je nošení roušky požadováno vládou. A šedě jsou vyznačeny země bez požadavku na nošení roušek:
Ekonom graf komentuje s tím, že země, kde je normou nošení roušky, jsou v omezení šíření epidemie úspěšnější. Nicméně nejde o nějaký silný závěr kvůli tom, kolik dalších faktorů do průběhu křivek promlouvá, včetně testování, faktické dostupnosti roušek a tak dále. Statistická analýza ale podle ekonoma ukazuje, že roušky skutečně představují efektivní nástroj. A následně pan Abaluck a jeho kolegové odhadují, že roušky by globálně mohly zachránit stovky tisíc životů, a tudíž biliony dolarů ekonomické hodnoty. Ve Spojených státech by to na základě „běžných epidemických modelů“ znamenalo hodnotu ve výši 3 000 – 6 000 dolarů na osobu. A velmi konzervativní předpoklady vedou k odhadu hodnoty kolem 300 dolarů na osobu, tedy asi 7 600 Kč.
Za oněmi čísly je hodně předpokladů a berme je proto spíše jako zajímavost, která ale ukazuje, že roušky zřejmě nejsou nějakou podružnou proměnnou. Pokud bychom pak vzali do úvahy výrobní náklady roušky, šlo by z tohoto pohledu možná o jednu z nejlepších investic v historii lidstva. Autoři studie ještě poukazují na význam respirátorů pro zdravotnický personál a potřebu používat doma vyrobené roušky, aby nedocházelo k jejich nedostatku pro ty, kteří je potřebují nejvíce. Politikům ekonomové doporučují, aby štědře dotovali výrobu roušek, sami je nosili a zdůrazňovali, že nejde o všelék, ale doplněk všech dalších opatření. Což je poznámka, která možná naráží na některé úvahy o tom, že lidé kvůli rouškám propadnou falešnému pocitu bezpečí, budou se více „družit“ a v konečném důsledku tak napáchají více škody než užitku.
Z nás se během pár týdnů stala roušková velmoc, ale i tak možná vnímáme, že taková jednoduchá věc jako kus látky přes pusu a nos budí celkem intenzivní diskusi o její efektivitě. Vedle studií s podobnými závěry, jako je ta výše popsaná, najdeme nejednu úvahu směřující opačným směrem (a také dezinterpretace, třeba toho, co tvrdí WHO). A pak tu jsou „jemnosti“ typu zda v autě roušku držet nasazenou, či ne. Třeba mě selský rozum (na rozdíl od některých oficiálních míst) říká, že určitě ne. Jednak není důvod proč ano (pokud nevezu někoho cizího). Zároveň existuje pádný důvod proč ne – podle některých odborníků může vlhká rouška napáchat více škody, než užitku.
Na základě tohoto argumentu pak můžeme uvažovat třeba i o tom, jak efektivní je těsně připjatá celý den nošená rouška versus volnější (a tudíž méně vlhká) rouška. A nebylo by vlastně efektivnější ze stejného důvodu mít na prázdné ulici roušku sundanou a nandávat jí jen v případě bližšího kontaktu s lidmi? O lese nemluvě. Pak se divme, že se neshodnou ekonomové při pohledu na fungování hospodářství, když tápeme u kusu látky přes pusu.