Jeden ze známých ekonomů nedávno na Twitteru napsal, že svět je fakticky ve válce (a je dobrou zprávou, že ne lidí proti sobě, ale proti viru). V rámci tohoto příměru pak poukázal na to, že americké rozpočtové deficity se během druhé světové války pohybovaly od 12 % HDP až k 26 % HDP. Ony bojové a válečné příměry a úhly pohledu nemám moc rád – pokud chceme neustále s něčím bojovat, tak se nedivme, že máme neustále nějakého nepřítele. Ale na období válečných konfliktů se můžeme podívat jako na určitý scénář toho, co se může se státními financemi dít. A pak můžeme pouvažovat o několika relevantních principech.
Historické rýmy
Následující graf pro získání nějakého kontextu ukazuje, jak se dlouhodobě vyvíjelo zadlužení americké vlády. Během občanské války a první světové války se zvedlo o více jak 30 procentních bodů, pak nastalo delší, či kratší obodbí snižování míry zadlužení. Během Velké deprese vzrostlo zadlužení zhruba podobně, ale během druhé světové války zhruba o dvojnásobek – cca o 60 procentních bodů. V grafu jsou také uvedeny projekce vývoje vládních dluhů od CBO (předpandemické). Ty ukazují, že ze současných už relativně vysokých úrovní se míra zadlužení měla celkem prudce zvedat:
![dluh <a class=]()
hdp koronavirus" src="/Fotobank/168be95d-ccbf-472d-9885-8dfd91bb27d3?width=500&height=293&action=Resize&position=Center" />
Kdyby se křivka kvůli déle trvající pandemii ještě teoreticky posunula způsobem odpovídajícím výše zmíněným válečným obdobím, dostane se v USA (a zřejmě nejen tam) celkem rychle na historicky nevídané hodnoty. Stále by nemuselo jít o nic, co by zavánělo problémy s likviditou, či dokonce solvencí americké (či jiné) vlády. Nicméně je na druhou stranu podle mne zřejmé, že úvahy o (ne)udržitelnosti dluhů nejsou v současné situaci plně z dílny finance fiction (a určitě by nešlo o žádnou černou labuť). Což ale v žádném případě nepíšu jako argument proti snahám o dobře mířenou vládní podporu v mnoha oblastech ekonomiky.
Limitem inflace
V souvislosti s udržitelností dluhů je dobré mít na paměti jeden mechanismus: U zemí, které mají svou měnu, svou centrální banku a půjčují si zejména ve své měně (tedy třeba Spojené státy) je pro dluhy konečným ekonomickým omezení jen inflace. Důvod je prostý: Pokud by třeba vláda Spojených států (nebo jí podobná) už nebyla schopna získat finance na trzích a neustoupila od toho, že je potřebuje, donutila by centrální banku, aby finance poskytla. A to tím, že centrální banka přímo koupí vládní obligace za nově vytvořené peníze. Americká vláda by tak fakticky od Fedu dostala nové peníze a ty by dala na pomoc, podporu, výdaje za služby a tak dále. Ekonomickým limitem pro tento proces je až situace, kdy by výdaje vlády tlačily agregátní poptávku za hranice produkční kapacity ekonomiky – táhly by nahoru inflaci, což vládu donutilo s procesem skončit (viz i můj včerejší příspěvek o pandemické inflační teorii).
K tomuto procesu může mimochodem dojít mnohem dříve, než v situaci, kdy si vláda již nemůže půjčit jinde. A to ve chvíli, kdy by se vláda/centrální banka rozhodla tímto procesem ekonomiku stimulovat. Pokud pak tuto strategii chceme nějak soudit (či odsoudit) je podle mne dobré mít na paměti alternativy – jejich přínosy a negativa. Tj. v první řadě alternativu kreativní, či totálně destruktivní destrukce. A pokud se pro ní nerozhodneme, tak mít na paměti přínosy a negativa jiných pokusů o podporu ekonomiky (negativní sazby, QE...).
Odpouštění dluhů – inflační/skryté a přímé
Možné je i to, že vládu by v popsaném procesu nezastavila ani rostoucí inflace. Z pohledu udržitelnosti dluhů je pak namístě hovořit o inflačním umoření dluhů. Vysoká (nečekaně) inflace a rostoucí množství peněz v ekonomice (nad rámec její produkční kapacity) totiž zlehčují splácení dluhů - snižují jejich reálnou zátěž a také hodnotu) Čímž se dostávám k tomu, co jsem tu zmiňoval již před časem. Je také možné, že míříme k velkému odpouštění a Odpuštění (protože děje ekonomické jsou jen symbolem dějů mezi námi a v nás). Toto dluhové odpouštění by tedy mohlo mít formu inflační – dluhy si odpustíme fakticky tím, že se smíříme (dovolíme) vysokou inflaci. Je to takové skryté a pro někoho tudíž možná méně bolestné.
Druhá verze velkého odpouštění je samozřejmě ta přímá. Zde je pak dobré mít na paměti zase následující: Celosvětově (a v zemích, kde vládě půjčují zejména vlastní občané – třeba Itálie, či Japonsko) jsou vládní dluhy přendáním peněz z jedné kapsy do kapsy druhé (ty klasické, většinové – nefinancované emisí nových peněz). Jak to? Pokud půjčím vládě (banka z mého vkladu nakoupí vládní obligace), vláda mi z těch peněz něco koupí (třeba vzdělání pro děti). A ještě se zaváže, že mi peníze v budoucnu vrátí. Jenže to by bylo perpetum mobile. Vláda mi peníze může vrátit jen tak, že mi je na daních vezme.
Jinak řečeno, pokud si od vlády nechám něco dalšího koupit, musím jí na to dát peníze přímo hned (zaplatit vyšší daně). Nebo zaplatím ještě vyšší daně později a splatím si jimi svou vlastní pohledávku za vládou i s úroky. V kontextu výše uvedeného odpouštění dluhů to znamená jediné: Případné odpuštění vládních dluhů znamená, že si odpustíme vyšší daně v budoucnu a přiznáme si, že hodnota naší pohledávky byla kryta stejně jen jimi.
Sami sobě
Takto to může znít až idylicky a jednoduše. Je tu ale přirozeně řada „ale“. Vláda může plýtvat (tj., nic nám fakticky nekupovat), kupit dluhy svou nezodpovědností. Pohledávky za ní nejsou ve světě a společnosti rozděleny vůbec rovnoměrně, to samé platí o daních. Nesplácení dluhů by narušilo fungování finančního systému, atd. Chtěl jsem ale dnes poukázat jen na pár jednoduchých věcí:
Nevíme nic, uvažovat můžeme i na poli vládních dluhů o velkých extrémech. Pokud by dluhy financovala centrální banka, v některých případech je jejich konečným limitem inflace. Nastat může v extrému i inflační „odpouštění“. Či odpouštění přímé, které můžeme nazývat státním bankrotem. V uzavřeném systému nejde v jádru o nic jiného, než že si doslova odpustíme sami sobě. Jak bolestivé by to bylo by záleželo jen na nás. Čímž se opět dostávám k tomu, že věci ekonomické jsou jen symbolem a tudíž to ani nemůže být jinak.