Norton: Síla nezamýšlených důsledků

Ekonomové a sociologové často hovoří o takzvaných nezamýšlených důsledcích. Ekonom Rob Norton na stránkách EcoLib tvrdí, že jim je tento koncept znám již po celá staletí. Ale stejně tak je po celá staletí ignorován politiky a veřejností. Už Adam Smith totiž hovořil o neviditelné ruce trhu, která se stala snad nejznámější metaforou ve společenských vědách a je příkladem nezamýšleného důsledku, protože popisuje proces, v němž každý sleduje své zájmy a zároveň tím přispívá k zájmům celé společnosti. Smith psal například o tom, že večeři nedostaneme na stůl „díky benevolenci řezníka či pekaře, ale na základě toho, že oni sledují své vlastní zájmy“. Zde jde o pozitivní nezamýšlený důsledek, ale ve většině případů je situace opačná.

Nezamýšlené důsledky vznikají podle Nortona zejména v souvislosti se zákony a regulací. Za příklad dává rok 1692, kdy anglický filozof a předchůdce dnešních ekonomů John Locke protestoval proti snížení maximální možné sazby z půjček z 6 % na 4 %. Zatímco zákonodárci se domnívali, že takový krok by ulehčil život dlužníkům, Locke byl opačného názoru. Tvrdil, že věřitelé si najdou způsob, jak omezení obejít, a budou to v konečném důsledku dlužníci, kdo ponese náklad spojený s tímto obcházením zákona. Jinak řečeno, nakonec dojde „k transferu příjmů od vdov a sirotků“.

Francouzský novinář Frédéric Bastiat zase v první polovině devatenáctého století rozlišoval mezi „viditelným“ a „neviditelným“. Tedy mezi evidentními důsledky nějakého zákona a mezi důsledky nezamýšlenými, skrytými. Rozdíl mezi dobrými a špatnými ekonomy pak podle něj spočíval v tom, že první brali do úvahy všechny efekty, zatímco ti druzí jen ty viditelné. Bastiat to demonstroval na široké škále problémů, od cel a obchodních bariér až po vládní výdaje.

Systematicky se nezamýšleným důsledkům věnoval v roce 1936 Robert K. Merton, podle kterého jsou jejich zdrojem zejména ignorance a chyby. Například americká Food and Drug Administration podle něj dělala chybu, když požadovala, aby léky byly nejen bezpečné, ale aby také vykazovaly efektivitu v léčbě. Podle Mertona je takový přístup chybou proto, že v konečném důsledku zpomaluje vývoj nových léků a jejich uvedení na trh.

Nezamýšlené důsledky jsou zdrojem kritiky řady vládních kroků a politik. Kritici často tvrdí, že právě nezamýšlené důsledky přinesou takové náklady, že celková bilance určité politiky bude negativní. Klasickým příkladem jsou cla na dovoz oceli do USA, která sice mohou pomoci domácím ocelárnám, ale zároveň zdražují ceny vstupů v jiných odvětvích včetně automobilek. Ty tak ztrácejí svou konkurenceschopnost vůči zahraničním automobilkám a cla jim způsobují ztráty.

Ekonom Martin Feldstein zase tvrdí, že penzijní pojištění sice snižuje chudobu mezi starší částí populace, ale může ovlivňovat chování mladších lidí. Ti totiž mohou dospět k závěru, že si na stáří nemusí tolik spořit, protože dostanou vládní podporu. Pokud by tato teze byla správná, znamenalo by to, že vedle zamýšlených nákladů pojištění, kterými jsou odvody a daně, jsou tu ještě nezamýšlené důsledky ve formě menšího objemu úspor a následně investic. Tedy v konečném důsledku i nižší produktivity a mzdy.

V souvislosti s nezamýšlenými důsledky lze zmínit opakované pokusy o zavádění cenových stropů, které mají za cíl zamezit růstu cen a vyšší inflaci. Nicméně v konečném důsledku jen přispívají k nedostatku daného zboží či služby a ještě většímu tlaku na ceny. A Norton zmiňuje i únik ropy z tankeru Exxon Valdez, po kterém řada států na pobřeží vyžadovala zavedení neomezeného ručení za škody ze strany majitelů tankerů. Ropné společnosti ale kvůli tomuto kroku začaly mnohem více využívat služeb třetích stran, což vedlo k obavám, že nakonec budou ropu přepravovat ty nejhorší a nejnebezpečnější lodě, které jsou k dispozici.

Zdroj: EconLib