Před pandemií covidu-19 se mělo za to, že úloha pracujících s nízkou kvalifikací v ekonomice upadá. Na digitálně rozrušovaných trzích práce, kde se na vrcholu sluní nóbl profese v oblastech vědy, technologií, techniky a matematiky, se daří jen vysoce kvalifikovaným profesionálům. Ti, jejichž pracovní místa ohrožují nové technologie, jsou odsouzeni k prekérním dohodám, propouštění, společenskému propadu a uvadajícím životním úrovním.
Pandemie tento výklad zčásti vyvrátila, když odhalila, kteří pracující jsou skutečně nepostradatelní. Ukazuje se, že stále nemáme dobrou technologickou náhradu za popeláře, prodavače, pracovníky v technických službách či rozvozu jídel a řidiče nákladních vozů a autobusů, kteří během nejtemnějších dní krize drželi hospodářství v chodu. Tito pracující v mnoha případech vykonávají úkony, které vyžadují situační přizpůsobivost a fyzické schopnosti, které nelze snadno naprogramovat do softwaru a napodobit pomocí robota.
Skutečnost, že tito nejméně kvalifikovaní pracující odolávají novým technologiím, by neměla překvapovat. Podobný vzorec se uplatnil i v dřívějších průmyslových revolucích. Pracující lidé jsou obvykle dál zapotřebí přinejmenším k dohledu nad stroji, k jejich údržbě či k doplňujícím úkonům. V mnoha případech přitom sehrávají klíčovou úlohu v disruptivních modelech podnikání dané éry. Výzvou odjakživa bylo zacelit trhlinu mezi společenskou hodnotou, již tito pracující vytvářejí, a mzdami, které pobírají.
Pracovní místa vyžadující nízkou kvalifikaci se obvykle považují za ta, jež nové technologie časem převezmou. Většina těchto míst je ale sama vedlejším produktem technického pokroku. Mechanici, elektrikáři, instalatéři a telekomunikační montéři za svá povolání všichni vděčí dřívějším technickým průlomům a právě tito dělníci dnes na celém světě zajišťují správné fungování strojů, elektrických přenosových soustav, rozvodů vody a internetu.
Inovace nemění tradiční pyramidovou strukturu práce, kde hrstka vysoce kvalifikovaných pozic na vrcholu dohlíží na hierarchii méně kvalifikovaných profesí. Technika mění spíš skladbu pyramidy, neboť ji neustále doplňuje novými a důmyslnějšími úkoly a zároveň ty nejrutinnější skrze automatizaci odebírá. Dodnes existují montážní linky, ale práce v továrně plně řízené softwarem a osídlené inteligentními roboty se zcela liší od práce v nejmodernější továrně 50. let minulého století.
Většina dnešních velkých technologických společností z takzvané skupiny Big Tech se za uhlazenou online fasádou opírá o pracující s nízkou kvalifikací. Mediánní plat zaměstnance Amazonu byl v roce 2018 nižší než 30 000 dolarů, což je odrazem toho, co většina zaměstnanců firmy dělá: spravuje inventáře a plní zakázky ve skladech. Totéž platí pro výrobce elektromobilů , kde mediánní plat v roce 2018 dosáhl asi 56 000 dolarů: zhruba třetina jeho zaměstnanců pracuje u montážních linek. A přestože ve medián platu v roce 2018 činil 228 000 dolarů, tato cifra nezahrnuje desítky tisíc chabě placených zaměstnanců na dohodu, na nichž je firma závislá s ohledem na moderování obsahu.
Obzvlášť patrné jsou tyto vzorce v zakázkové ekonomice, kde software a algoritmy umožňují platformě (oboustrannému trhu) prodávat služby poskytované reálnými pracujícími. Ať jsou aplikace pro přepravu osob či doručení zboží třeba sebedůmyslnější, společnost by bez svých taxikářů a kurýrů jednoduše nemohla existovat.
Velice často se však s lidmi zaměstnanými na konci hodnotového řetězce ekonomiky platforem zachází jako s pracovní silou druhé kategorie, která ani nedosáhne na úroveň zaměstnaneckého poměru. Na rozdíl od techniků a programátorů, kteří koncipují a aktualizují aplikace, pracují na dohodu s chabou ochranou na pracovišti.
Ani umělá inteligence, do budoucna všeobecně považovaná za hlavní zdroj technologické nezaměstnanosti, by neexistovala bez přispění milionů digitálních dělníků, především v rozvojovém světě, kteří se lopotí u montážních linek datové ekonomiky. Většinu algoritmů strojového učení je nezbytné vycvičit na objemných datových sadách, jež manuálně „čistí“ a „značkují“ lidé, kteří obsah kategorizují. Aby algoritmus poznal, že snímek auta je skutečně snímek auta, je zpravidla zapotřebí, aby jej nejprve někdo příslušně označil.
Vzhledem k těmto skutečnostem v digitální ekonomice je neomluvitelné přistupovat k nekvalifikovaným pracovním místům jako k místům nekvalitním. Dnešní pracující s „nízkou kvalifikací“ sice nemají pokročilé akademické tituly, ale mnozí jsou ve skutečnosti kvalifikovanými techniky, kteří si osvojili určité obory znalostí a postupů. Připustit tento fakt bude zásadní pro opětovné vybudování vyjednávací síly těchto pracujících a vymodelování nové společenské smlouvy.
Odborovým svazům se za tím účelem otevírá příležitost získat zpět vliv a naléhat na spravedlivější zacházení s nejméně kvalifikovanými, včetně zakázkově zaměstnaných, na něž se zhusta jejich radary vůbec nezaměřují. Také velké korporace (nejen v sektoru technologií) ovšem musí přehodnotit, jak posuzují a odměňují přispění pracujících s nízkou kvalifikací. Bude nutný tlak shora i zdola, aby se uzavřela mezera (co do platů i benefitů) mezi těmi na vrcholu a vespod pyramidy.
Konečně vlády musí udělat víc na podporu vzdělávacích potřeb kvalifikovaných techniků, protože v průběhu času se budou vyvíjet i ty nejzákladnější úkony. K udržení kroku s inovacemi je nezbytné si neustále aktualizovat dovednosti s cílem zachovat si schopnost konkurovat na trhu práce. Ve smyslu celkových zdrojů by investice do tohoto segmentu lidského kapitálu měly být podobné jako u kvalifikovaných odborníků, přestože by tyto dvě vzdělávací trajektorie samozřejmě měly být odlišně strukturované.
Pracující s nižším počtem formálních kvalifikací zůstanou ústřední a nepostradatelnou součástí digitální ekonomiky. Riziko, že budou vytlačeni na okraj, jim nehrozí ze strany nových technologií, nýbrž ze strany politických a podnikatelských rozhodnutí.
Edoardo Campanella je vědeckým pracovníkem Centra pro řízení změn Univerzity IE v Madridu.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org