V roce 1875 nebyla v USA ani jedna z předních světových univerzit. W. Bentley MacLeod a Miguel Urquiola ale na stránkách VoxEU tvrdí, že dnes je v této zemi většina z těch nejlepších univerzit, přičemž podle řady názorů přinesla zlom druhá světová válka. Jenže MacLeod a jeho kolega se domnívají, že „posun USA k jejich univerzitní dominanci” nastal ještě před touto válkou. Může Evropa mezeru dohnat?
Do Spojených států míří za univerzitním vzdělání studenti z řady zemí včetně Číny, Francie, Norska či Indie. Jenže před 120 – 150 lety to byli američtí akademici, kdo se ucházel o pozice v Evropě. Jak bylo uvedeno, podle mnohých názorů přinesla obrat zejména druhá světová válka. Kvůli ní do USA utekla řada židovských vědců, došlo také ke zvýšení výdajů na výzkum. Data ale podle vědců ukazují, že již v roce 1910 na tom byly americké univerzity lépe než školy v jiných zemích kromě Německa. A v roce 1920 to již platilo bez výjimky.
V čem se americké univerzity lišily? MacLeod tvrdí, že byly více tržně orientovány než podobné instituce v zahraničí. A k tomu „nenabízely jeden univerzální produkt, ale celou řadu služeb”. Včetně toho, že některé školy nabízí studentům to, že se budou pohybovat ve skupině lidí ze stejné sociální skupiny – výjimečně chytrých, bohatých či třeba umělecky založených. Historický vývoj byl přitom takový, že ve Spojených státech bylo vyžadováno, aby se studenti pohybovali v odpovídající společenské skupině – presbyteriáni studovali s dalšími presbyteriány, baptisté s baptisty a tak dále.
K tomu byly preferovány univerzity, které byly co nejblíže bydlišti studentů a ve výsledku tak podle vědců vznikalo mnoho vzdělávacích institucí, které byly ale podfinancované a kvalita vzdělání u nich nebyla na prvním místě. V Evropě byla situace zejména po reformaci rozdílná, univerzity se těšily dostatku zdrojů a americké instituce jim podle vědců nemohly konkurovat. Na konci devatenáctého století pak stále více čelily tomu, že kvůli průmyslové revoluci nabízely vzdělání, po kterém již nebyla poptávka.
V USA začaly vznikat nové univerzity, které získávaly studenty na základě specializace ve vzdělání a na základě toho, že nabízely podobnou sociální skupinu. Následně zareagovaly existující univerzity jako Harvard a Columbia a vytvořily svá vlastní specializovaná vědecká pracoviště. Všichni se snažili získat přední vědce a specialisty ve svém oboru, ale podle vědců nastal další proces selekce studentů, a to zejména směrem k nadaným a bohatým, kteří byli schopni platit vyšší školné.
Ty nejlepší americké univerzity tak dovedly těžit ze spirály, kdy úspěšný a dobře financovaný výzkum přilákal ty nejlepší studenty a zdroje na další výzkum. Jiné školy ale čelily nedostatku zdrojů a rozšiřovala se tak „dobře známá nerovnost mezi americkými školami”. V Evropě tato dynamika nastala jen v mnohem menší míře. Evropské země totiž nedovolovaly jednoduchý vznik nových vzdělávacích institucí. Takže na jednu stranu tu neexistovala řada podfinancovaných univerzit, na straně druhé nevznikly ani mimořádně úspěšné instituce typu MIT.
Současná situace tedy není výsledkem nějakého předem připraveného plánu či politiky, ale konkurence. Vědci dodávají, že svět není statický a v EU a Velké Británii vznikly programy, které měří kvalitu univerzit a snaží se o zvýšení konkurence mezi nimi. Teprve se ale uvidí, zda evropský styl založený na řízení „shora dolů” dokáže nakonec zvítězit nad mnohem tržnějším přístupem v USA.
Zdroj: VoxEU